Green Deal je mrtev, ať žije Green Deal ještě silněji a rychleji. Oba tyto názory zaznívají v těchto dnech velmi silně. A oba také velmi mylně. Přístup k energetice se musí zásadně změnit.

Nedává žádný smysl Green Deal ani „zabít“, ale ani bez zásadních parametrických změn jakkoli akcelerovat. Namísto toho si musí celý demokratický svět, který má společný zájem na mírové a bezpečné budoucnosti, sednout ke stolu, udělat pořádnou inventuru našich společných možností, a dohodnout se, jak dál.

Hned na začátku je nutné přijmout několik zásadních premis. Tou hlavní je, že energetická bezpečnost a dostupná cena energií musí vždy stát před dekarbonizací. Pokud si totiž svět takto srovná priority, nebude muset docházet k šíleným momentům, jako když Německo odmítne zablokovat dodávky ruských surovin i přesto, že na Ukrajině dochází k zabíjení dětí.

Druhou premisou musí být, že svět začne v energetice skutečně efektivně spolupracovat. Musí přestat nesmyslné přestřelky zejména mezi státy Evropské unie. Stačí si vzpomenout, že doslova pár dní před zahájením ruské agrese na Ukrajině hrozilo Německo a Rakousko žalobou na to, že bylo jádro zahrnuto v rámci tzv. taxonomie mezi udržitelné zdroje. Vůbec pak asi není třeba připomínat, jak nesmyslný tlak byl vyvíjen na co nejrychlejší ukončení těžby a využívání uhlí v Evropě.

I nejzarytějším uhelným odpůrcům je přitom nepochybně jasné, že z pohledu globálního klimatu je pár posledních (a draze ekologizovaných) evropských uhelných elektráren a tepláren jen skutečnou kapkou v moři. Zároveň je však uhlí zejména pro Polsko, Německo a samozřejmě i Česko stále velmi důležitou surovinou, která zajišťuje významnou část elektřiny i tepla. Navíc je to surovina, na jejímž dovozu na rozdíl od zemního plynu nejsme závislí. Teď vidíme, jak se uhlí v krizi hodí.

Lídři demokratického světa musí pochopit, že každá země má jiné podmínky a také jinou startovní pozici. To se doposud jevilo jako problém, přitom je to naopak skvělá příležitost. Pokud se státy, přirozeně v první řadě členské státy EU, dokážou dohodnout na energetické spolupráci, může jim to pomoci zajistit vyvážený energetický mix. Uhelné a jaderné státy budou schopné vykrýt období, kdy nesvítí a nefouká, státy s vysokým podílem OZE můžou naopak dodávat svým sousedům v době, kdy příroda přeje. Všichni společně pak můžou pracovat na vývoji nových technologií, ať už je to vodík, akumulace, malé jaderné reaktory či cokoli jiného, aby se i nadále směřovalo k dekarbonizaci a udržitelnému rozvoji.

Jsem si vědom toho, že jsem do jediného odstavce vměstnal strategii, jejíž naplnění v praxi bude velmi obtížné. Vyžadovalo by to jak politickou shodu, která se hledá obtížně i u jednodušších témat, tak vybudování nové infrastruktury, která by umožnila posílání energie napříč Evropou. To vše je ale nepochybně zvládnutelné, zejména v porovnání se současnou situací, kdy se musíme třást, aby Putin neutáhl plynové kohouty, nebo kdy musí politici činit rozhodnutí, za která se nejspíš budou stydět do konce života.

Především je ale nutné, aby si odpovědné osoby uvědomily, že je nutná skutečně zásadní změna přístupu. Pokud se totiž budou dál pouze hádat o tom, jestli Green Deal ano či ne, bude se krize dál prohlubovat a její konec by mohl být fatální.