ENERGETIKA: Katastrofka
Je škoda, že Strana zelených, která tvoří přirozenou protiváhu k mírně arogantnímu nazírání na problémy ochrany přírody jako na něco, co vyřeší ona pověstná „neviditelná ruka trhu“, zastává tak extrémní názory v otázkách energetické politiky. Odpor této strany byť jen k diskusi o budoucnosti jaderné energetiky je něco, co se zelenou barvou nemá mnoho společného. Je jistě chvályhodné snažit se o udržitelný rozvoj, nesmí se však zapomínat na to, že se jedná o rozvoj, nikoli o stagnaci. To, co předvádí Strana zelených je pak neudržitelná stagnace. Tím, že se z jaderné energetiky udělá tabu, se problém nevyřeší. To, že dnes energii vyvážíme, neznamená, že tomu tak bude i za pět let. Postavit elektrárnu není jako postavit supermarket v polích za městem. U jaderné elektrárny to platí dvojnásob. Proto se o případné výstavbě musí rozhodovat nyní. Energetická koncepce nám však zoufale chybí.
Naše ekonomika roste a to, ať se nám to líbí nebo ne, vede i ke zvyšování spotřeby elektrické energie. Potenciál úspor se většinou dost přeceňuje. Ačkoli si každý může spočítat, že investice do úsporných spotřebičů se mu vyplatí, často vítězí touha ušetřit hned a člověk si koupí to nejlevnější. Přesto je nutné úspory energie všemožně podporovat a vysvětlovat lidem, jak lze uspořit. Odhlédneme-li od úspor, pak je na čase rozhodnout se, jak dál.
Strana zelených bohužel staví otázku rozvoje energetiky jako buď a nebo. Přitom není nemožné spojit výhody obnovitelných zdrojů energie a jaderné energetiky. Velké elektrárny, s výjimkou vodních, se bohužel pouze na bázi obnovitelných zdrojů založit nedají. Logistické problémy s dopravou biomasy pro velké bloky by do značné míry smazaly veškeré výhody tohoto řešení. Je chvályhodné, že pokračuje výstavba nových uhelných bloků s vysokou účinností a technologiemi minimalizujícími škodlivé emise. To samo o sobě však nestačí. U malých zdrojů energie, jako jsou zejména malé teplárny, je třeba všemožně podporovat využití biomasy. Zajímavé je i spoluspalování biomasy v klasických uhelných elektrárnách, což se daří například v elektrárně Hodonín. Nutnost podpory platí i v případě malých vodních elektráren, solárních kolektorů a dalších. Je však třeba, aby zdrojem energie nebyly jen dotace, ale aby se jednalo o řešení, které se za dobu své životnosti zaplatí. Čisté technologie, které pro svoji výrobu spotřebují více „špinavé“ energie a zdrojů, než odpovídá jejich přínosu, nejsou cestou. Rezervu má naše republika ve využití energie spalitelného odpadu. Bohužel hřešíme na to, že máme mnoho prostoru pro skládky. Spalovny mají cejch čehosi nečistého přes veškeré dostupné technologie čištění spalin.
Asi nemá cenu diskutovat rozdíly mezi grafitovými a lehkovodními rektory a vysvětlovat, že srovnávat Černobyl s Temelínem je nemožné. Tyto skutečnosti jsou obecně známy. V případě jaderné elektrárny se jedná o zvládnutou technologii a technologie přepracování vyhořelého paliva z ní dělá i částečně obnovitelný zdroj. Plutonium z vyhořelého paliva se dá snadno zpracovat na nové palivo (MOX) a znovu použít. Příkladem nám může být Japonsko, kde probíhá vývoj pokročilých lehkovodních reaktorů schopných spalovat i palivo z přepracování a přípravy jejich výstavby ruku v ruce s masivní podporou obnovitelných zdrojů energie. Zde je třeba upozornit, že jaderná elektrárna neprodukuje žádný oxid uhličitý. V zemi, kde vznikl Kjótský protokol, si uvědomují, že jaderná energetika přispívá zásadní měrou ke snižování emisí oxidu uhličitého.
Přeji panu předsedovi, aby jeho strana našla odvahu připustit diskusi o energetické politice státu a z její účasti se nestala „katastrofka“, o které si za pár let budou lidé na sídlištích povídat večer u kamen. Omlouvám se mu za jistou povrchnost tohoto článku, který vznikl jako rychlá reakce na jeho přeřeknutí.