Nedobré mezinárodní vztahy obvykle mají svou příčinu v dávné minulosti, která se už pochopitelně nedá změnit. Nápravu přináší hlavně čas, který ale plyne v těchto záležitostech velmi pomalu. Naproti tomu dnešní naše komplikované vztahy s Rakouskem mají převážně současnou příčinu, a tou je využívání jaderné energie.

Pro nápravu každých pošramocených vztahů jsou rozhodující dva momenty: 1. pochopení stanoviska protivníka a 2. udělání prvního vstřícného kroku.

Rakouské stanovisko není těžké pochopit. V době, kdy dokončili svou první jadernou elektrárnu, zvítězili v referendu minimálním rozdílem odpůrci využívání jaderné energie motivovaní obavami z řetězové reakce. Tehdy se Rakušané odhodlali oželet obrovskou investici do elektrárny a zbavit se za tu cenu všech rizik spojených s využíváním jaderné energie. Když v roce 1986 došlo k černobylské katastrofě, obrátilo se veřejné mínění výrazně v neprospěch jaderné energie. K tomu jim vyrostla kousek od hranic elektrárna ještě větší, navíc s podezřelou, nečistokrevnou technologií. Původní obavy z možné řetězové reakce postupně nahradil strach z katastrofy způsobené selháním obsluhy (a Temelín přece provozují příslušníci národa jejich dřívějších kočí a služek, navíc vychovaní komunismem k nespolehlivosti a nesolidnosti). Kdybych byl Hornorakušan a měl dost času, navléknu si triko s nápisem Stop Temelín, jdu na hranici a budu čekat na každý náznak potíží v elektrárně, protože každá potíž, nehoda nebo dokonce havárie pomůže odstranit moje pochybnosti, jestli jsme se tehdy s odstavením Zwentendorfu přece jenom neunáhlili. Plná satisfakce by nastala, až kdyby k nějaké katastrově přece jen došlo, i když zrovna to si jistě nikdo nepřeje. Jenže léta plynou, očekávané další “černobylské katastrofy” se nedostavují a memento chladících věží Zwentendorfu máme pořád před očima stejně jako málo tutlané úsměšky našich severních sousedů.

Prvním konstruktivním krůčkem z české strany bylo založení občanské sdružení Start Zwentendorf, které upozornilo na nepříznivé ekologické i ekonomické dopady vyvolané odstavením rakouské JE.

Nicméně rozhodující krok k vyřešení dlouhodobých potíží ve vzájemných rakousko-českých vztazích mohou udělat ČEZ. Měly by Rakousku nabídnout odkoupení Zwentendorfu za jedno symbolické euro. Za to by ČEZ elektrárnu rekonstruovaly, vybavily nejmodernějšími bezpečnostními systémy, ve své režii provozovaly a dodávaly Rakušanům zdarma část vyrobené energie. Jakou část, nevím, to by záleželo na tom, v jakém stavu elektrárna je, jak velké investici by si vyžádala, nakonec i na obchodní zdatnosti ČEZ. Podle toho jak znám rakouskou důkladnost a poctivost, myslím, že by to mohla být poměrně značná část produkce. Výhody pro Rakousko jsou zřejmé, Rakušané by nemuseli investovat do výstavby dalších zdrojů, snížila by se jim průměrná cena elektrické energie, zmenšili by ostudu s nedodržováním závazků z Kjóta, na elektrárně by našli zaměstnání důvěryhodní rakouští odborníci a nebylo by třeba vydávat nemalé finanční prostředky na udržování „mrtvého domu“. Rakousko je samozřejmě výsostně demokratický stát a jistě by vyhlásilo referendum. Pokud by Rakušané dostali k posouzení výhody a rizika tohoto obchodu, neměl bych o výsledku jejich hlasování nejmenší pochybnost.

Co bychom na tom získali my? Především by se za naší jižní hranici vrátily laskavé a vlídné tváře, na jaké jsme si zvykli po roce 68. Obnovené přátelství mezi lidmi a důvěru v jadernou energii by mohly stvrdit i vlády obou států, na příklad tím, že by naše vláda dvakrát za rok vyrazila na vzduch a udělala by si výjezdové zasedání v Zwentendorfu. Rakouská vláda by mohla občas zasedat v Dukovanech (do Temelína bych je z citlivosti k jejich národní hrdosti přece jen nezval).

Poslední problém se vyřeší sám: profesionální odpůrci Temelína plynule přejdou do boje proti oteplování zeměkoule nebo třeba proti přislazování českých vín.