(Včerejší část zde)

V Německu získaly v osmdesátých letech velmi silný vliv zelená protijaderné aktivistická hnutí. Připomeňme, že původní Greenpeace bylo dominantně hnutí proti jaderným zbraním a v rámci představy, že jaderné zbraně jsou vlastně i jaderná energetika, se zelená hnutí spojila s extrémně protijadernou ideologií. Jak říká Dana Drábová, je to přesně podle pořekadla, hodinky jsou stejné jako holínky, obojí se natahují. A zelení protijaderní aktivisté nerozlišují mezi jadernou bombou a jadernou elektrárnou. A právě v Německu, do jisté míry i kvůli jeho historii, se velmi silné protiválečné hnutí a hnutí proti jaderným zbraním přetavilo i ve velmi silné hnutí proti jaderné energetice. Protijaderní aktivisté dokázali velice dobře využívat různých právních kliček v souvislosti se stavebními řízeními a dokázali tak dosáhnout i zastavení již dokončené jaderné elektrárny Mülheim-Kärlichpo po necelých dvou letech provozu v letech 1986 až 1988. A nakonec natrvalo zabránili opětnému spuštění tohoto varného reaktoru s výkonem 1300 MWe.

V roce 1998, kdy se k moci dostala koalice Zelených a SPD, se stal odchod od jaderné energetiky oficiální politikou a nastoupila se cesta k Energiewende. Její hlavní prioritou bylo odstavení jaderných elektráren a teprve v druhém pořadí omezení emisí. Postupně se ustavil scénář a na začátku tohoto století zmíněná koalice stanovila termín uzavření všech jaderných bloků do roku 2022. S blížícím se rokem 2010 se postupně ukazovalo, že potenciální náhrada jaderných reaktorů jinými zdroji a výstavba potřebných vedení ze severu na jih nepostupuje tak rychle, jak se předpokládalo. Zároveň se k moci dostal koalice vedená CDU/CSU. Ta sice odchod od jádra nezrušila, ale odložila úplné uzavření jaderných bloků zhruba o deset let. Vyjednala se dohoda mezi vládou a provozovateli jaderných zdrojů, že za možnost prodloužení provozu budou odvádět speciální daň.

V roce 2011 došlo k zemětřesení a cunami v Japonsku, které vedlo k havárii v jaderné elektrárně Fukušima I. V Německu se právě v té době připravovali k volbám. Kancléřce Angele Merkelové bylo jasné, že právě toto téma se stává rozhodujícím, které by mohlo způsobit její porážku a zajistit vítězství Zelených. Rozhodla tak o okamžitém návratu k původnímu scénáři odchodu od jaderných zdrojů.

Aby bylo možné nahradit odstavované jaderné bloky, bylo potřeba postavit co největší kapacity obnovitelných zdrojů, hlavně větrných a solárních. To však nestačí a pro dobu, kdy nefouká a nesvítí, je potřeba mít jiné zdroje. Proto se budovaly i značné kapacity nových fosilních zdrojů, dominantně plynových, ale také uhelných. Nejvhodnější podmínky pro větrné elektrárny jsou u pobřeží moře na severu Německa. Klíčová je tak i výstavba vedení vysokého napětí ze severu na jih. Zmíněná náhrada se budovala ještě před tím, než došlo k odstavování jaderných a starších uhelných zdrojů. V druhé polovině dvacátých let tak nastal v Evropské unii přebytek kapacit, který způsobil nízkou cenu elektřiny zvláště v době, kdy hodně fouká nebo svítí Slunce. Vytvořilo to tak i v dalších státech, zvláště u sousedů Německa, situaci, že se bez dotací nevyplatila žádná stavba nových energetických zdrojů a urychlilo se odstavení některých už existujících.

Vzhledem k tomu, že Německo počítalo s tím, že po odstavení jaderných bloků bude v budoucnu nahrazovat plynovými i ty uhelné, bylo jasné, že potřebuje zajistit velké množství co nejlevnějšího plynu. To byl důvod výstavby plynovodů Nordstream I a II a vytvoření extrémní závislosti Německa a do značné míry celé Evropské unie na plynu z Ruska.

(pokračování zítra)