Kritika odhadované ceny za dostavbu „jádra“ v Dukovanech i odhady jejího zvýšení mají ukázat, že jde o špatnou investici. Že je lepší dát peníze do instalace zelených zdrojů. Ale opravdu by stály méně?
Elektřina z Dukovan bude drahá, protože bude drahá samotná elektrárna. Nebude totiž stát 160 miliard korun, ale 300 miliard korun. To říkají především její odpůrci. Inu, o tolik letos zvýšila vláda schodek rozpočtu kvůli koronaviru. Peníz to malý není v žádném případě. Ale i příznivci stavby počítají – alespoň v skrytu duše – s tím, že cena se o nějakou tu miliardu zvedne a termín se také dost možná nedodrží úplně přesně. Leč s termínem se nedá moc lavírovat, neboť se budou postupně odstavovat uhelné elektrárny (a časem dojde i na plyn) a republika bude na štíru s kapacitou. Dovážet nebude moc odkud, takže pokud nebudeme chtít svítit večer loučemi, budeme nezbytné Dukovany dostavět včas.
Tím jsme se rovnou dostali k důležitému faktu, který zelení aktivisté odmítají slyšet. Po odstavení fosilních zdrojů bude jádro jediný dlouhodobě stabilní prvek v české soustavě. Protože se stále ještě nepodařilo vyřešit to, aby slunce svítilo i v noci a také když je pod mrakem. Třeba v listopadu. Nepodařilo se ani vyřešit to, že vítr má v Česku dostatečnou rychlost na výrobu elektřiny jen na zhruba jedné pětině území. A to ještě nefouká nikdy všude stejně, tak nikdy nejedou všechny vrtule současně. A někde nefouká vůbec. Třeba v lednu. Aby toho nebylo málo, se skladováním elektřiny se také nic nezměnilo. Takže zatím stále nejsme schopni uložit dostatek elektřiny.
Čili stabilní zdroj elektřiny prostě potřebujeme. O tom není sporu. Větrníky ani solární panely stabilní zkrátka nikdy být nemůžou. Upozorňuje na to i Bill Gates, který přitom do zelených technologií vložil stamiliony dolarů. Leč aktivisté tento fakt vytrvale odmítají přijmout a novináři jim to baští.
Do diskuse o tom, kolik že budou Dukovany vlastně stát korun, patří ovšem logicky i další otázka. Která se jaksi neobjevuje. Položíme ji tedy my: Kolik by stála stejná kapacita v obnovitelných zdrojích?
Zatím se nejčastěji hovoří o tom, že v Dukovanech (nyní 2040 MW) vznikne jeden nový blok s výkonem 1200 megawatt. Shodou okolností jde o stejný výkon, jaký potřebuje ve špičce hlavní město Praha.
Kdyby Praha chtěla svoji spotřebu šesti terawatthodin (6 TWh) pokrýt prostřednictvím větru, potřebovala by podle Jana Hrdličky 1667 větrníků o výkonu dva megawatty. V případě obnovitelných zdrojů je totiž potřeba mít podstatně větší rezervy výkonu. Nejen kvůli odstávkám a poruchám jako u klasických zdrojů, ale také proto, že o jejich fungování rozhoduje počasí. V případě větru jednoduše nefouká vždy všude, kde by to bylo potřeba. Takže je potřeba mít podstatně víc instalovaného výkonu, v tomto případě zhruba trojnásobně. Stavba takového množství vrtulí by vyžadovala investice vyšší než bilion korun. Autorem odhadu je je profesor a člen Uhelné komise František Hrdlička, který od roku 1976 působí na ČVUT (například zde).
„V létě se maximální výroba z fotovoltaiky pohybuje na úrovni 60 – 70 procent instalovaného výkonu. V zimě je to na úrovni 20 procent a méně. V zimě je navíc odpolední špička spotřeby již za tmy, což přínos fotovoltaiky v tomto období dál snižuje. U větrných elektráren je to obráceně. Ty dodávají méně elektřiny v létě. V průměru je to 25 procent jejich instalovaného výkonu, což je dáno členitostí naší krajiny,“ řekl v rozhovoru, který probíhal v prosinci 2019, ředitel sekce Strategie a rozvoj nových technologií ve společnosti ČEPS, Karel Vinkler. Celý rozhovor jsme přinesli zde.
Větrné elektrárny tedy podle údajů ČEPS dodávají ročně průměrně 25 procent svého instalovaného výkonu. Jaderné nebo fosilní zdroje oproti tomu mohou dodávat ročně průměrně téměř celou svoji instalovanou kapacitu. Což je z hlediska elektrárenské infrastruktury, tedy především elektrických vedení, jednoznačně výhodnější. A je to výhodnější i z hlediska nákladů. Nevýhodné v případě fosilních zdrojů naopak je, že se nedá dosáhnout jejich bezemisního provozu.
Pro porovnání výše investic do jádra a do údajně laciných obnovitelných zdrojů je vhodné se seznámit i s výpočty, které při své práci používá další člen Uhelné komise, poslanec Jan Zahradník (ODS). Protože pochází z jižních Čech, porovnává s obnovitelnými zdroji kapacitu Temelína.
„Temelín vyrobí za rok zhruba 14 terawatthodin elektřiny. Aby stejné množství elektřiny pocházelo z větrných elektráren, muselo by se jich postavit 3900! A aby stejné množství elektřiny dodala fotovoltaika, tak by její panely zabraly 28 000 hektarů, tedy 280 kilometrů čtverečních! Mimochodem, stavba těch 3900 větrníků by spotřebovala 15krát víc betonu a 50krát víc oceli, než bylo potřeba na celý Temelín. To by bylo emisí CO2 při výrobě potřebného cementu a oceli!“ popisoval poslanec v rozhovoru letos v lednu (zde).
Výroba ze solárních panelů má v tuzemsku podle všeho jednoznačně větší potenciál než z větru. Pozitivní je dlouhodobě klesající cena panelů, nevýhodou potřeba potřebný výkon pěti- až šestinásobně zálohovat celkovým instalovaným výkonem. Což efekt nízké ceny samotných panelů významně snižuje. Podle odhadů iDnes bylo například v roce 2012 do „solárů“ velmi přibližně investováno asi 150 miliard. Za ně pořízený instalovaný výkon přesáhl dva tisíce magawatt, a dal se tedy srovnávat s Temelínem (2110 MW). Oproti němu však reálná dodávka elektřiny byla pět- až sedmkrát nižší (článek s grafy zde).
Negativem, které je při porovnávání investic potřeba vzít také v úvahu, je skutečnost, že nejméně elektřiny dodávají „soláry“ od listopadu do ledna. Tedy v době, kdy je nejkratší den, a musí se proto nejvíc svítit.
Tyto skutečnosti zůstávají zejména v mediálním prostoru velmi často stranou pozornosti. Přitom jsou zcela nezbytné pro to, aby i v budoucích letech byla česká energetika bezpečná a nezávislá. Tedy spolehlivě dodávala elektřinu lidem i firmám, kdykoli chtějí.
Protože bezpečných zdrojů, na které by se dalo při případném dovozu energie spoléhat (!) s odstavováním uhlí a leckde i jádra, bude rychle ubývat. A plány, jak se dovozu vyhnout, berou za své i v progresivním Německu.
„Když Němci plánovali svoji Energiewende, vycházeli z toho, že 20 procent elektřiny, která jim po vypnutí pevných zdrojů bude chybět, dovezou ze severní Afriky a z Blízkého východu, kde se postaví obrovské solární parky. Tehdy jsem se německých kolegů ptal, jestli tomu vážně věří, že transferové kabely, které odtamtud povedou, jsou dostatečně bezpečné pro zajištění požadované dodávky. Místo odpovědi bylo ticho. V současnosti už se v Německu počítá s tím, že to, co bude chybět, dovezou od sousedů, včetně Česka, nebo to ušetří,“ řekl nám v rozhovoru v září 2019 člen tehdy čerstvě ustavené Uhelné komise František Hrdlička (rozhovor zde).
Dovážet přitom nejpozději v roce 2040 už nebude odkud (zpráva ČEPS zde). Tlak na sázku na dovoz přitom ze strany zelených aktivistů a aktivistických politiků neustává.
Převzato z webu iUhli.cz