Ruský plyn nedokáže Evropská unie do konce roku nahradit. Obnovitelné zdroje, ani zelený vodík jej nenahradí také. Analýza možností jasně ukazuje, že je potřeba odložit „uhelný exit“.

Pokračovat za současné situace o přechodu energetiky na zemní plyn je čiré bláznovství. Budeme velmi rádi, když budeme mít tolik plynu, kolik jej odebíráme dnes. Lpět za současné situace na tom, že by se české uhelné elektrárny měly odstavit do roku 2030, nebo 2033, je bez nadsázky ohrožení národní bezpečnosti. Protože plyn, který měl nahradit v elektrárnách a teplárnách uhlí, potřebujeme pro průmyslové provozy a vytápění domácností. Jiný plán „B“ nemáme k dispozici.

Místopředseda Evropské komise Franz Timmermans přednesl v březnu svou představu o řešení závislosti EU na ruském plynu. Ponechme nyní stranou nerealistické představy o masivní a rychlé náhradě pomocí zkapalněného plynu z USA nebo Kataru, kterým jsme se věnovali v předchozím článku s titulkem EK představila nefunkční plán (zde). Shrňme si však ty nejpodstatnější návrhy týkající se obnovitelných zdrojů.

I v nich totiž Frans Timmermans, coby eurokomisař odpovědný za Zelený úděl (Green Deal) a s ním celá Evropská komise, znovu ukázali, jak snadné je řešit zásadní problémy EU z věže ze slonové kosti, ve které se v Bruselu již mnoho let nachází. Představený plán, byť s akutní hrozbou ruských tanků za zády, bohužel nevykazuje o nic víc znalosti reálné energetiky a fyzikálních zákonů, než dosavadní záměry. To samé přitom zřejmě platí i pro povědomí Evropské komise o tom, odkud a jak rychle je možné do prostoru EU dostat životně důležité suroviny. Je to evidentní z hlavního cíle, jejž komise deklarovala: V letošním roce snížit závislost Evropské unie na ruském plynu o dvě třetiny a ukončit závislost na ruských dodávkách plynu „mnohem dříve než v roce 2030“.

„Nastal čas řešit naše zranitelná místa a rychle se stát nezávislejšími v našich možnostech v oblasti energetiky. Přejděme na obnovitelné zdroje energie rychlostí blesku,“ apeloval v té souvislosti místopředseda Evropské komise Frans Timmermans na členské státy. „Obnovitelné zdroje energie jsou levným, čistým a potenciálně nekonečným zdrojem energie a místo financování odvětví fosilních paliv jinde vytvářejí pracovní místa zde. Putinova válka na Ukrajině ukazuje, že je naléhavě nutné urychlit náš přechod na čistou energii,“ dodal muž, který označil soustředění ruských armád u ukrajinských hranic za tah na odvedení pozornosti od „klimatické krize“ (zde). (Že válku, se kterou podle všeho většina Rusů souhlasí, označuje za Putinovu, jen dokresluje, jak daleko je místopředseda EK od reality.)

Online grafy Agorameter ukazují, jaké jsou skutečné možnosti OZE. Při pohledu na posledních 12 měsíců je zřejmé, že tyto zdroje nedokázaly pokrýt spotřebu Německa ani jednou. Jejich celkový instalovaný výkon je přitom již o více než pětinu vyšší, než těch konvenčních. Ale ani kdyby byl trojnásobný, nedokáže pokrýt potřeby země v noci, když je zataženo a když nefouká, či naopak když fouká moc. (Zdroj: www.agora-energiewende.de)

Co komise nebere v úvahu?
Realita je však taková, že snížit závislost na ruském plynu do konce roku 2022 je naprosto nemyslitelné. Pokud tedy nevypneme evropský průmysl. EU totiž nemá v rukou fakticky vůbec nic, čím by ruský plyn – tedy 40 procent dodávek – nahradila. Těžba v Nizozemsku, což je jediná významnější těžba zemního plynu v prostoru Unie, poklesla na minimum a již nebude obnovena. Norsko, o němž se v této souvislosti také mluví, již rok upřednostňuje dodávky do Spojeného království na úkor EU a všechny tankery se zkapalněným plynem (LNG), které v letech 2019-2020 kroužily kolem Evropy, jsou definitivně pryč. Kde? No, přece v Asii, kde strmě vzrostla poptávka a výrazně vyskočily i ceny. Evropa má navíc nedostatek terminálů pro příjem tohoto plynu, čili kapacita dodávek je tím rovnou omezená. Samotné Německo nemá dokonce takový terminál vůbec žádný. A aby toho nebylo málo, výrobní kapacity vývozců zkapalnělého plynu jsou již nyní využity na více než 80 procent.

Za těchto okolností mají přitom odpovědnost za tento fantaskní a ryze ideologický plán nést vlády jednotlivých členských států. Jak ale mohou nést odpovědnost za něco, co zjevně samy nemohou ovlivnit? Podle představy Bruselu mají popsaná nefunkční řešení doplnit o masivní výstavbu obnovitelných zdrojů (OZE). Tedy větrných elektráren s více než stometrovými stožáry a lánů fotovoltaických panelů.

Přímo se tak vnucuje otázka, zda si vůbec Frans Timmermans všiml, ve svém zápalu pro záchranu klimatu, že řada zemí podmínky pro masivní rozvoj OZE prostě nemá? Že jim často chybí moře na výstavbu offshore větrníků? Nebo že jsou v EU státy, kde je nedostatek slunečního svitu, takže využití fotovoltaiky nepřekračuje 10-11 procent z celého roku? Případně, že mnoho zemí nemá horské řeky, které by jim zajišťovaly významnou výrobu ve vodních elektrárnách, či že se na zemědělské půdě doposud pěstují plodiny pro naši obživu a ne biomasu pro výrobu elektřiny? (Čím déle přitom bude trvat válka, tím více bude chybět pšenice a další obiloviny, jež se v současné době dovážejí do států EU z Ruska a Ukrajiny.)

Kdyby něco takového místopředseda EK byť jen tušil, nemohl by vyzývat k tomu, abychom na „na obnovitelné zdroje přešli energie rychlostí blesku“. Nebo to, že „Putinova válka na Ukrajině naléhavě ukazuje, že je naléhavě nutné urychleně přejit na čistou energii.“

Skutečnost je totiž taková, že se potřebujeme co nejrychleji zbavit závislosti na dodávkách především plynu z Ruska. Vezmi, kde vezmi. Jestli je ta náhrada z OZE, nebo z uhlí, je v tuto chvíli úplně jedno. Pokud někdo tvrdí něco jiného, neříká pravdu. Nebo ji nevnímá. Oboje jej však diskvalifikuje pro jakoukoli odpovědnou politickou funkci.

Proč to nejde tak rychle?

Urychleně přejít na čistou energii zkrátka opravdu nedokážeme a to hned z několika zásadních důvodů:
Je to v prvé řadě ekonomicky a časově nereálné, OZE totiž levné v žádném případě nejsou. Ukázkovým příkladem je Německo a to, co s elektřiny způsobila jeho Energiewende. Čili právě přechod na obnovitelné zdroje. Stát, jenž stále neplní své vlastní závazky na snižování emisí oxidu uhličitého, má nejdražší elektřinu v Evropě! Ani obří investice po dobu 20let nedokázaly nahradit více než 40 procent výroby z konvenčních zdrojů. Navíc větrným a fotovoltaickým elektrárnám postaveným na počátku tohoto tisíciletí již končí provozní životnost a budou proto ukončovat svůj provoz. Což znamená buď pokles současného instalovaného výkonu o desítky tisíc MWe v nejbližších letech, nebo investice dalších miliard eur do instalace nových zdrojů na stejných místech. (O tom, že doposud není vyřešená ekologická likvidaci vysloužilých zdrojů ani nemluvě. Jestliže se však instalují ve jménu ekologie, taková likvidace by k jejich nasazení měla neodmyslitelně patřit.)

Především však přetrvává zásadní slabina OZE. Z podstaty jsou to totiž zdroje občasné a ani jejich masívní instalace nezajišťuje elektřinu v době, kdy ji opravdu potřebujeme. Protože když nefouká vítr, nebo nesvítí slunce, tak je úplně jedno, kolik těchto zdrojů je k dispozici. Jejich produkce bude stejně rovna nule. Snahy poroučet větru a dešti již tady v minulosti byly, všichni víme, jak dopadly. Tedy nedopadly. Neboť to prostě nejde. Ostatně, pohled na grafy z německého portálu Agorameter (zde) mluví jasně. Nejvíc elektřiny z fotovoltaiky je v poledne, kdy se chodí na oběd. A nejvíc elektřiny z větru je tehdy, když fouká tak akorát. Akumulovat elektřinu vyrobenou v těchto intervalech přitom stále neumíme v rozsahu, který by byl pro energetickou soustavu jakkoli významný. Což rovnou usvědčuje evropské politiky z toho, že prosazují plán, který je před odsouzený k nezdaru.

(DOKONČENÍ ZÍTRA)

Spoluautorem textu je Jan Vondráš