ENERGETIKA: Co zachrání energetiku ČR i EU? (2)
Ruský plyn nedokáže Evropská unie do konce roku nahradit. Obnovitelné zdroje, ani zelený vodík jej nenahradí také. Analýza možností jasně ukazuje, že je potřeba odložit „uhelný exit“.
Dnes přinášíme dokončení naší analýzy možností, jakými cestami se může ubírat česká energetika, pokud má i nadále bezpečně dodávat elektřinu a teplo, bez ohledu na to, zda bude či nebude do Evropy proudit ruský plyn. První díl si můžete přečíst zde.
Co ukazuje německá cesta?
Rozsah problému zamýšlené transformace energetiky přibližuje pohled na produkci elektřiny v Německu. Přestože má ve větru a fotovoltaice instalovaný výkon 124 gigawatt, jsou dny, kdy tato obří soustava nedodává prakticky žádnou elektřinu. Mimochodem, například loni nedokázala tato soustava pokrýt německé potřeby ani na jeden okamžik. Země má proto v provozu stále i konvenční elektrárenskou soustavu s instalovaným výkonem zhruba 100 gigawatt, která dodává chybějící elektřinu. Online grafy produkce a spotřeby na zmíněném Agorameteru (zde) o tom poskytují velmi podrobný přehled. Ukazují také, jaká je například závislost mezi bezvětřím a cenou elektřiny. Tu zvyšují především plynové elektrárny, jejichž provoz je v soustavě nejdražší a proto se připojují až jako poslední zdroje. Přesto s cenou zvládnou pořádně „zamávat“. A jak je nyní zřejmé, cena plynu se již těžko někdy vrátí na úrovně z jara loňského roku, kdy se za plyn platilo okolo 18eur za megawatthodinu. (V současnosti se cena pohybuje okolo 100 eur. Důležité však je mít na paměti, že cena plynu začala rychle růst již loni v létě, nikoli až s ruským útokem na Ukrajinu.)
Německo tak může sloužit jako pokusný model, jakási laboratoř přechodu na obnovitelné zdroje v plném provozu. Výsledky tohoto neuvěřitelně drahého pokusu, trvajícího víc, než 10 let, jsou ovšem tristní. Kromě toho, že má země reálně dvě energetické základny, z nichž ta podporovaná není schopná uspokojit spotřebu, má také nejdražší elektřinu v EU. Hlavní poplatek na podporu obnovitelných zdrojů EEG Umlage vzrostl mezi roky 2008 – 2018 o 500 procent. Za roky 2020 – 2025 budou náklady na OZE 520 miliard eur, což je více, než 13,5 bilionu korun. V přepočtu na velikost produkce elektřiny v Česku by to bylo 2,1 bilionu korun. Čili žádné „jednotky miliard“ jak se uvádí například ve studii Greenpeace.
Agorameter provozuje německá ekologická nezisková arganizace, která v něm soustřeďuje online údaje o situaci v produkci elektřiny, její emisní stopě i ceně elektřiny. (Zdroj: www.agora-energiewende.de
Zelený vodík?
Nic na negativním vývoji energetiky nemění ani deklarace o tom, že státy v EU nahradí zemní plyn „zeleným“ vodíkem, který se bude vyrábět v Evropě. Zelený totiž bude ten vodík, který se vyrobí za pomoci elektřiny získané z obnovitelných zdrojů. Tedy ze zdrojů, které loni nedokázaly ani na jeden den, ba dokonce ani na jednu hodinu, dodat Německu tolik elektřiny, kolik země potřebuje. A to přes to, že má v těchto zdrojích již asi dva roky instalovaný vyšší výkon, než v konvenčních zdrojích. Ty však, protože nejsou závislé na počasí a denní době, zemi zásobovat bez problémů zvládnou. (Zatím. S letošním odstavením posledních jaderných elektráren a pravděpodobnými problémy s ruskými dodávkami se totiž bude situace rychle měnit k horšímu.) Jak by tedy mohly OZE dodávat dostatek elektřiny pro výrobu vodíku, který má v maximální možné míře nahradit zemní plyn? Tím spíš, že spotřeba elektřiny poroste i bez výroby vodíku. Jen samotná vynucovaná elektromobilita je totiž schopná spotřebovat velkou část současné produkce elektřiny. Samotná výroba vodíku má ještě jednu podstatnou vadu. Z vyrobeného plynu se totiž získá méně energie, než je na jeho výrobu potřeba vynaložit.
To vše vyžaduje odpovědi na několik neodbytných otázek. Například, kolik větrníků a fotovoltaických panelů by se muselo opravdu postavit? Jakou plochu by zabraly a jak by pak vypadala česká a evropská krajina? Bude se vodík primárně vyrábět jen v době, kdy budou příznivé podmínky pro obnovitelné zdroje a ony budou (teoreticky) vyrábět víc, než bude potřeba? Bude taková výroba vodíku stačit? Nebo se bude kvůli vodíku stavět podstatně víc OZE? Kolik to bude stát? A především – odkud budeme brát elektřinu, když nebude foukat vítr a svítit slunce? Protože v takové době je úplně jedno, kolik OZE je postavených a jaký mají instalovaný výkon. Stejně nedodají nic.
Bateriová úložiště s celostátní kapacitou by přitom byla tak drahá, že by o nich některé státy možná ani nemohly uvažovat (jen pro Česko by to vyžadovalo biliony korun). A jiný způsob akumulace reálně neznáme. Považovat výrobu – podle plánů – nezbytného vodíku, za akumulaci energie je při současném stavu technologií a nárocích na spotřebu jen obelháváním sebe sama.
Hledáme-li energetickou bezpečnost, nemůžeme se navíc spolehnout na výrobky, které dovážíme. Především z Číny. O její nevypočitatelnosti dobře vypovídá postoj, který zaujala k ruské válce s Ukrajinou. Nebo jak se projevuje ve všem, co souvisí s Tchajwanem. Více než polovina fotovoltaiky má přitom čínské razítko „made in PRC“ a ta ostatní se dováží ze států, které má nejlidnatější země světa v dosahu a může tak jejich přístup snadno ovlivňovat. Ostatně i zhruba polovina produkce větrných elektráren vzniká v Asii. (Mimochodem, jestli EU také chce takzvanou uhlíkovou neutralitu, tak uhlíková stopa, byť jen dopravy těchto výrobků do prostoru EU je obrovská.)
Situace Česka?
Podle posledních dvou studií společnosti ČEPS, se při současném trendu stane Česko brzy státem závislým na dovozu elektřiny (2025). Zamýšlené odstavování uhelných zdrojů totiž má být rychlejší, než výstavba nových jaderných zdrojů. Dočasný přechod energetiky a teplárenství na plyn je evidentně mimo hru (ostatně emisně ani nákladově nedával smysl nikdy) a pak už Česku zbývají jen obnovitelné zdroje. Situace je o to vážnější, že na budoucí import není v žádném případě možné se spoléhat. Byť to někteří aktivističtí europoslanci, jako Mikuláš Peksa a Luděk Niedermayer, navrhují. Vynucený rychlý odchod od uhlí totiž do nedostatečné vlastní produkce elektřiny žene i prakticky všechny členské státy EU.
Podle studií zdrojové přiměřenosti společnosti ČEPS (MAF 2020 a MAF 2021) bude podle zpracovaných scénářů velká část evropských států v roce 2030 i 2040 závislá na dovozu elektřiny. Podle Konzervativního scénáře MAF 2021 v roce 2030 dokonce více, než polovina. Ovšem i v roce 2040 by jich v Konzervativním scénáři bylo v plusu pouze 19. Ve scénáři Progresivním to vychází v obou termínech půl na půl. Otázkou ovšem je, jak moc jsou oficiální údaje, se kterými ČEPS musí pracovat, zatíženy nánosem přání a jak velkou roli v nich hrají neřiditelné obnovitelné zdroje. Neboť ty, jak víme z příkladu Německa, nejsou ve skutečnosti zastat spolehlivě roli „generálního dodavatele“. Systematický import elektřiny na velké vzdálenosti přitom vyžaduje odpovídající posílení infrastruktury. Jak je přitom vidět – opět na příkladu Německa, jež za celou dobu své Energiewende nedokázalo posílit svá vedení ze severu na jih – není nic snadného. Ani rychlého a levného. (O problematice dálkového přenosu jsme v rozhovoru mluvili s viceprezidentem Asociace evropských přenosových soustav a ředitelem sekce Zahraniční spolupráce ČEPS Zbyňkem Boldišem zde. Zde si můžete přečíst studie ČEPS – MAF 2020 a MAF 2021.)
Česká republika má přitom horší podmínky pro rozvoj OZE, než sousední Německo či Polsko. To má moře, v jehož mělkých vodách může stavět větrné elektrárny celkem po libosti. V česku však musí všechna pole větrníků stát v docela blízkém dohledu lidských obydlí. Což samo o sobě je hnusné, když se pak za příznivých podmínek roztočí vrtule, doslova se na to nedá koukat. Zejména v noci, kdy se ve tmě míhají červená světla na konci rotorů. S ohledem na průměrnou roční rychlost větru je navíc pro výstavbu těchto zdrojů vhodná jen pětina území, zahrnující především pohraniční hory. Tedy obvykle více či méně chráněná území. Nemáme ale ani horské řeky, na kterých bychom mohli postavit další přehrady. Vlastně už je potenciál energeticky využívaných přehrad v tuzemsku prakticky vyčerpán.
Podle recenzované studie Cesta ke klimatické neutralitě EU do roku 2050 (zde) nemáme v Česku ani dost volného místa pro stavbu tolika fotovoltaických farem, kolik by jich bylo potřeba pro zásobování celé republiky. Tedy v případě, že svítí slunce, protože jaksi máme méně slunečných dnů, než má třeba Řecko či Španělsko.
Co tedy může dělat Česko?
Rozhodně nenapodobovat německou utopistickou cestu jménem Energiewende, která by nás zničila jak ekonomicky, tak z hlediska energetické bezpečnosti. Přechod energetiky na zemní plyn – byť dočasný – není nyní proveditelný. Navíc emisně nedává vůbec žádný smysl. To, že byl vyjednán v rámci EU, na věci nic nemění. Musíme urychleně připravit a hlavně zahájit výstavbu ne jednoho, ale několika bloků jaderných elektráren a samozřejmě hledat alternativy rozložení energetického mixu na vícepalivovou základnu. Od uhlí však můžeme odejít až v momentě, kdy za něj bude bezpečná, ekonomicky přijatelná a ověřeně funkční náhrada. Což v podstatě znamená se vrátit k závěrům naší Uhelné komise z konce roku 2020.
A upozornění na závěr. Tohle není uhelná propaganda, nýbrž energetická fakta. Najít jiné zdroje, než uhlí a plyn, je bezpochyby správná cesta. Jen se po ní můžeme vydat až ve chvíli, kdy ty jiné zdroje budou fungovat tak, jak potřebujeme. Na víře v brzké dotažení modulárních reaktorů, nebo ve velkokapacitní výrobu zeleného vodíku není možné stavět prosperitu států a životní úroveň lidí.
Spoluautorem textu je Jan Vondráš
Převzato z webu iUhli.cz