Nejen čeští podnikatelé v energetice se potýkají s tím, že banky nechtějí financovat uhelné projekty. Nechtějí ani financovat jejich neuhelné projekty, pokud neřeknou, do kdy skončí s těmi uhelnými. Bez ohledu na to, co tím způsobí.

Z rozhovoru se spolumajitelem Sokolovské uhelné Jaroslavem Rokosem to vyplývá úplně jasně (zde). Banky chtějí, aby uhelné podnikání skončilo do roku 2030. A to jak těžba, tak elektrárenství. Neberou však při tom ohled na skutečnost, že za uhelné zdroje nebude mít do té doby Česko odpovídající náhradu. Což způsobí závislost republiky na dovozu elektřiny a ohrozí její energetickou bezpečnost.

Realita je taková, že Česká republika má z uhlí 38 procent elektřiny (36 % hnědé uhlí, 2 % černé, zdroj ERÚ). Dalších osm procent ovšem připadá na plyn, který je také fosilním zdrojem. V blízké budoucnosti se tak dá očekávat, že se aktivistická pozornost přesune k němu. O to pravděpodobněji, že jeho skleníkové emise jsou při započtení úniků při těžbě a přepravě zcela srovnatelné s uhlím (zde a zde). V každém případě má Česko z fosilních zdrojů 46 procent své elektřiny.

I když se budeme zabývat jen uhelnými elektrárnami, je reálné do roku 2030 je odstavit, aby byli aktivističtí bankéři spokojeni? Je. Je však současně reálné jejich výrobní kapacitu nahradit jinými, stejně spolehlivými zdroji? Tedy těmi, jež dodávají podle potřeby permanentně, nikoli jen když svítí slunce, nebo fouká vítr? Nikoli. To podle všeho možné není.

Podle odhadu Jaroslava Rokose by stavba paroplynové elektrárny nyní trvala asi pět let, což odpovídá tomu, co říká výkonná ředitelka Českého plynárenského svazu Lenka Kovačovská (zde). Ale nejde jen o samotnou stavbu. Jde také o infrastrukturu, o to, jestli se na konkrétní místo dá přivést dost plynu a za jakou cenu. A jde také – a zřejmě především – o to, že do výstavby plynových celků, jež se nabízejí jako jediná rychle dostupná a spolehlivě fungující možnost, se nikdo nechce pouštět právě proto, že je jen otázkou času, kdy se ocitnou v centru nenávistné pozornosti aktivistické EU. Například Evropská investiční banka nebude od příštího roku financovat žádné fosilní projekty, tedy ani ty plynové. (Mimo centrum pozornosti navíc stále stojí situace tepláren, na jejichž teple jsou závislé zhruba tři miliony Čechů. Ty sice na plyn zřejmě přejdou, nebo už přecházejí, ale Damoklův meč fosilního paliva nad nimi visí také.)

Jádro, které elektřinu dodává spolehlivě, nyní dodává 37 procent elektřiny. Jenže plánovaný nový blok v Dukovanech se zatím poněkud zasekl. Navíc tento blok má být především náhradou za ty současné dosluhující bloky, nikoli rozšířením jaderné kapacity. To by v jeho případě bylo jen dočasné. A nebude k dispozici dřív, než v roce 2036. Když už nebudou žádné průtahy a vše poběží jako na drátkách. Což, s ohledem na ideologickou skladbu Evropského parlamentu, vůbec nemusí být pravda. Takže skutečnou náhradu za uhelné kapacity by přinesly až nové bloky v Temelíně, o kterých teprve nedávno začali mluvit soudně uvažující poslanci českého parlamentu, jako je například Jan Zahradník (ODS). Podle vývoje okolo Dukovan se však nedá předpokládat, že by takový projekt začal fungovat před rokem 2040. Tedy o 10 let později, než chtějí bankéři z energetického mixu vyřadit uhlí.

Mohutně podporované obnovitelné zdroje nyní dodávají 13 procent elektřiny. Ovšem nejsou schopné kontinuálních dodávek a tak se jejich nasazení neobejde bez dostatečné kapacity konvenčních zdrojů, které je mohou podle potřeby nahradit. Což by ovšem v budoucnu mělo být, podle plánů bruselské Zelené fronty, možné jen za přísných podmínek a jen po omezenou dobu. Omezenou na pouhé stovky hodin ročně. Jenže jen zimních hodin, kdy OZE dodávají jen málo, nebo nic, je nějakých 1800. A v zimě je navíc vyšší spotřeba než v létě. Takže tohle nejde úplně dohromady.

Aby elektřina z OZE mohla být k dispozici neustále, neobejde se to bez rozsáhlých bateriových úložišť, jež přijdou na biliony korun. Úložiště s kapacitou dostatečnou pro republiku na týden by totiž podle odhadů stálo přibližně 40 bilionů korun. Tyto nezbytné investice však stojí zcela mimo pozornost aktivistů, médií a bohužel i valné většiny politiků. Dalším – také opomíjeným – problémem OZE je jejich prostorová náročnost. Ta limituje možnosti jejich podílu na českém energetickém mixu (zde).

Jestli tedy bankéřům skutečně leží na srdci prospěch Česka (a dalších zemí), měli by vytvořit konsorcia, která především nabídnou co nejvýhodnější financování výstavby nových jaderných bloků. S prémiemi za dodržení termínů. Nejdříve těch klasických, a jakmile by skutečně byly nasazení schopné malé modulární reaktory, tak i těch. Celkově by pak cílem takových konsorcií měla být stabilní a robustní energetika odolná proti výkyvům počasí. Pak by však museli svým akcionářům přiznat skutečnost, na kterou upozorňuje Tariq Fancy, bývalý ředitel Udržitelného investování v investičním fondu BlackRock. Ten říká, že tvrzení „odpovědnost k životnímu prostředí je profitabilní“ je pochybné a „skutečná změna životního prostředí prostě nepřináší stejnou návratnost“ (zde).

Současný přístup bankéřů k energetice je ale zcela jiný. Jeho dopady způsobí ztrátu energetické soběstačnosti a tím i ztrátu energetické bezpečnosti. Se všemi důsledky pro výrobu a vůbec životní úroveň. A také Česko donutí slepě poslouchat Brusel, který se již nyní přes vyhrožování odříznutím od dovozu elektřiny snaží vydírat Švýcarsko, jež ani není členem EU. Nebo snad právě o to jde?

Je totiž těžké uvěřit tomu, že bankéři neznají názory skutečných odborníků na energetiku, již na všechna rizika upozorňují. Kdyby si ale někdo z nich tyto informace chtěl doplnit, tak například rozhovor s Františkem Hrdličkou z ČVUT na Seznam Zprávy jich nabízí velmi srozumitelně celou řadu (zde). Dalším materiálem, který srozumitelně osvětluje reálnou situaci a možnosti, je rozhovor s šéfem energetické analytické společnosti Invicta Bohemica Janem Vondrášem, jenž sleduje energetický trh v Česku a Německu již 25 let (zde).

A ještě jednu věc by si bankéři mohli připomenout. Že podíl české energetiky na globálních emisích CO₂ je nějakých 0,18 procenta, celé EU za rok 2019 pak necelých sedm procent. EU je spolu s USA jediným velkým producentem, který své emise snižuje. Čína oproti tomu produkuje asi třetinu globálních emisí oxidu uhličitého a její podíl přinejmenším neklesá. Je-li tedy skutečným problémem CO₂, neměly by banky obrátit svoji klimatickou pozornost jiným směrem? Protože státy v EU už toho pro světové klima mohou reálně udělat jen velmi málo na to, aby za to lidé v nich museli zaplatit tak obrovskou cenu, jaká vyplývá z plánu Green Deal, který členským státům vnucuje Brusel.