Takhle reagují naši německojazyční sousedé zcela běžně v diskusi o tom, zda stavět nové zdroje, či nikoli. Došlo to tak daleko, že si už rakouská média utahují z této nepříliš sofistikované odpovědi a používají ji jako zásadní argument potvrzující nekompetentnost „obyčejného člověka“.

Pravda, mnozí novináři tomu nahrávají. Tu s velkou pompou vytáhnou na přední strany novin propočet, že by stačilo šetřit a nic by se nemuselo stavět - ani ošklivé jádro, ani špinavé uhelky a dokonce ani trochu přijatelnější plynové elektrárny. Anebo se s nemenší okázalostí propočítá, jaký že potenciál tají sluneční svit či větrníky, a že vlastně ony výše zmíněné fuj fuj elektrárny nepotřebujeme.

Nevím, zda masy Rakušanů a Němců této představě skutečně věří. Podle toho, s jakou vehemencí se třeba v Porýní, Sársku či Lužici daří občanským hnutím zablokovat energetické projekty, zřejmě velice. V takovém případě hledí na stát či centrum jako na místo, které se stará o to, aby v zásuvce byl za každých okolností proud.

Kde však postavit nové elektrárny? Ať se postarají ti nahoře, ale u nás to nebude! zní prostá, a přiznám, že pochopitelná odpověď.

Lidé by se totiž možná smířili s tím, že jim za humny vyroste nějaké monstrum – hlavně ať neznečišťuje ovzduší a neškodí okolí. Čeho se bojí spíše podvědomě, jsou stovky, tisíce nákladních aut, která jim po dva, tři, pět let výstavby projedou měsíc co měsíc kolem domů a s nimiž kromě poničených silnic přijde nesnesitelný hluk. Nezmizí ostatně ani po spuštění nové továrny na elektřinu, jenom se při jejím provozu jeho intenzita poněkud zmenší.

Stavět na novém místě je – a nejenom z tohoto důvodu – těžko prosaditelné v Německu či Rakousku, ale i u nás. Což takhle to zkusit tam, kde vědí, co taková elektrárna obnáší?

Naděje na to, že se tam najde místo, odkud do zásuvek přijde proud, je sice větší, nikoli však stoprocentní. Většina Ústečanů poznala na vlastní kůži těžbu uhlí v Chabařovicích a výrobu svítiplynu v Úžíně, elektrárny však spíše jen z dohledu. Což však mnohým nebrání, aby proti plynovému zdroji, takovému, jaké zejména zelení prosazují jako daleko nejekologičtější mezi tepelnými, nezvedli vojnu.

Zato v Dukovanech by si zase jaderku nenechali vzít. Zvykli si na ni, protože ji poznali a vědí, co od ní mohou čekat. Dvacet let provozu zase není tak mnoho, aby si starousedlíci nepamatovali, jak to vypadalo, když se na pláni nedaleko Mohelenské stepi začaly zvedat konstrukce reaktorů, strojoven a dalšího zařízení dnešní nejvýkonnější tuzemské atomové elektrárny.

Ostatně ani v zahraničí se už dnes pro nové elektrárenské bloky, jedno zda uhelné či jaderné, nehledají nové lokality. Kvůli menším nákladům?

Nepochybně také. Hlavně však kvůli samotným lidem, kteří mají pro podobné plány z vlastních zkušeností větší pochopení. Nad slovy o „proudu ze zásuvky“ se nanejvýš blahosklonně usmějí. Dovedou totiž s továrnou na proud žít a dokonce ji i pro svůj prospěch využít. Někdy se třeba i poperou o to, aby vyrostla právě u nich.

Autor je členem výboru České nukleární společnosti