V posledních týdnech se v Právu roztrhl pytel s komentáři kolem jaderné energetiky. V prvním z komentářů, z pera odborníka jaderné elektrárny Temelín Havlíčka, zazněla nešikovná formulace: s jaderným odpadem si v průběhu budoucích 50 let potomci poradí. Se zadostiučiněním konstatuji, že Petr Uhl bere jadernou energetiku na milost, i když se v jeho komentáři objevují nepříjemné „překlepy“.

Co se tvrzení pana Havlíčka týče. Již před více než 30 lety napsal Andrej Sacharov článku „Jaderná energetika a svoboda Západu, že „problém“ jaderného odpadu není technologický problém: jde o nejoptimálnější a nejhospodárnější volbu. V průběhu posledních dvaceti let jsem několikrát navštívil imposantní laboratoř Oskarshamn a viděl pokroky ve vývoji technologií ukládání paliva. O bezpečnosti uložení v žulových horninách stovky metrů pod zemí nikdo nepochybuje – poslední švédské úvahy však naznačují, že pokud k uložení vyhořelého paliva nakonec dojde, musí být skladiště lehce přístupné, protože je více než pravděpodobné, že při dalším rozvoji jaderné energetiky a vzhledem k prohlubování energetické krise budou tyto již jednou použité palivové články použity jako nový zdroj energie. Vždyť dnešní jaderné elektrárny v uranových peletách nechaly kolem 95% energie! Ani Finové si s ukládáním vyhořelého paliva nedělají starosti.

Nezbytnou podmínkou jaderné energetiky je její bezpečnost a transparentnost. Srovnávat moderní tlakové či varné reaktory západní provenience s Černobylem je nezodpovědné matení veřejnosti. Sovětský svaz začal koncem padesátých let budovat grafitové reaktory RBMK jako východisko z hospodářské krize, do které uvedly zemi kolchozy. Země trpěla akutním nedostatkem potravin. Do bývalé obilnice Evropy bylo nutno dovážet m.j. milióny tun obilí. Financovat tyto nákupy mohl pouze export fosilních paliv. Aby Rusko nezmrzlo, rozhodlo politbyro, že energii pro vnitřní trh budou dodávat elektrárny jaderné. Protože však ruský průmysl nebyl schopen vyrábět projektované moderní velké bloky VVER, začal být z nouze používán bývalý vojenský grafitový reaktor na výrobu plutonia, jehož výkon byl ztroj- až zpěti-násoben. Zatímco ředitel jaderné elektrárny v Sosnovém Boru odmítl moskevský příkaz provést na reaktoru RBMK nesmyslný experiment, protože jako odborník viděl jeho zbytečnost a nebezpečnost, ukrajinský ředitel se příkazu z Moskvy vzepřít neodvážil. Což spolu se špatnou přípravou operátorů způsobilo Černobylskou katastrofu dnes používanou jako hlavní argument proti jaderné energetice.

Mimochodem, o technologické neschopnosti SSSR vyrábět moderní reaktory typu VVER 1000 svědčí i to, že československý průmysl vyrobil celých 24 jaderných bloků.

Nazval jsem nedávno naši energetickou politiku Kocourkovem. Dívám-li se na dnešní boom kolem slunečních panelů, které budou dodávat elektřinu až o 1400 % dráž než Temelín, jsem trochu na rozpacích: možná že ve skutečnosti jde o velkolepý tunel, který pomůže vzniku nových multimilionářů. Státní majetek prakticky zmizel – tunelovat již není co (snad ještě ČEZ či nějaké nemocnice) – tak si naši „podnikatelé“ hledají nové písečky.

Strategii přežití lidstva nutno budovat nejen na úsporných energetických technologiích, racionálním využití obnovitelných zdrojů, energie jádra – tedy jak štěpení, tak i fúze – ale též i na rozumném omezení růstu naší spotřeby a tedy i omezení zisků těch, kdo nás všemožnými triky nutí k neustálému zvyšování konsumace. Trh to sám nikdy nevyřeší!

23.1.2010