Neexistuje jediný opravdu protržně smýšlející ekonom, který by odsuzoval elektromobilitu jako takovou. Nebo jakoukoli jinou technologickou změnu.

To, co protžní ekonomové zhusta kritizují, není elektromobilita či kterákoli technologická změna sama o sobě, ale jejich umělé zvýhodňování ze strany státu, v podobě třeba dotací či daňových úlev.

Proč?

Protože - jak v praxi doložil krach socialistického centrálního plánování - znalosti, vědomosti a informace jsou v každé lidské společnosti rozptýlené. Bravurně to vykládají klasici dějin ekonomického myšlení Hayek či Mises.

Rozptýlení znalostí a informací stojí v pozadí okřídleného „víc hlav víc ví“. Dotačně a daňově nepokřivený cenový mechanismus, tedy volný trh a cena, kterou generuje, je pak tím nejlepším signálem, vyjadřujícím co vlastně tedy oněch „více hlav ví“.

Kolik je to hlav? Miliony. Desítky milionů. Stovky milionu. Miliardy.

Proti nim je třeba veškeré úřednictvo Bruselu, jakkoli třeba i nestvůrně početné, jen kapkou v moři. Úředník od stolu nikdy nemůže disponovat tolika znalostmi, kolik jich do ceny zahrnuje volný trh.

Ani trh ale není neomylný.

Další klasik ekonomického myšlení Kahneman podává nesčetné důkazy, jak nás naše vlastní mysl šálí. Jak činíme zlá rozhodnutí, i když v danou chvíli míníme, že jsou ta nejlepší. Jak podléháme módám a davům. My jsme trh.

Od toho jsme tu ale opět my. Od toho je tu opět volný trh. Jsme poučitelní. Volný trh mnohem spíše a účinněji než úředník a stát špatná rozhodnutí potrestá. Ztrátou. Krachem.

Kdysi jsem se dalšího slovutného ekonoma Stiglitze tázal, kde - když kritizuje trh pro jeho selhání - bere jistotu, že úředník neselhává též. „Dobrá otázka,“ odvětil. Co jiného mu zbývalo.

Neexistuje kloudná odpověď. Protože i Siglitz ví, že „míň hlav ví míň“. A úředníků bude vždy méně než investorů a dalších tržních aktérů. Pokud se tedy nevrátíme do socialismu toho ražení, jež zakazuje i burzy, akcie a soukromé vlastnictví.

A protože je úředníků méně, zpravidla budou selhávat více, tedy častěji než trhy. Míň hlav míň ví.

Kdo poukazuje na selhání trhu, měl by o to silněji poukazovat na selhání státu. Trh i stát, to jsou zkrátka „jen lidi“. A jejich omylná mysl.

Komunisté a etatisté zbožšťují stát, tržní dogmatici zase trh. Vzývají jejich neomylnost. Ve skutečnosti jde o to, identifikovat toho, kdo se mýlí méně. Tedy zpravidla trh.

Proto když volný trh určí jako vítěze elektromobilitu, bude to výhra pro celé lidstvo mnohem spíše, než pokud ji - jak se o to nyní snaží Evropská komise - za vítěze označí úřednictvo. Nejen označí, ale k vítězství dotlačí. Dotacemi a daňovými úlevami, na dluh budoucích generací.

Z toho má protžní ekonom obavu. Co když elektromobilita představuje slepou vývojovou uličku, jejímž umělým prosazováním promrháme značné celospolečenské bohatství, a dokonce zamezíme rozvoji nějaké další, perspektivnější alternativy?

Ať se zkrátka elektromobilita prosadí sama. Pokud nejde o slepou uličku, určitě se jí to podaří!

Socialisté a etatisté ale podsouvají, že kritici elektromobility ji vesměs apriori kritizují jako slabou technologii. Že jsou zmanipulovaní fosilní lobby nebo Ruskem.

Proč takové sugerování?

Protože ze všeho fosilního se socialisté a etatisté rozhodli zbudovat vlajkovou loď při jejich torpédování trhu, jejž viní z kolosálního selhání. Klimatickou změnu chtějí „přišít“ právě volnému trhu a jeho zhoubnému působení. Po ruce mají těžko vyvratitelný koncept negativních externalit. Ty skutečně trh nemusí vždy umět účinně internalizovat. Je to jeden z jeho nedostatků.

Ale je to hned argument pro vyzdvihování úředníka nad trhem? Pro vyzdvihování socialismu?

Nikoli. Ale socialisté a etatisté se jej takovým snaží učinit. A docela si jim to zatím daří. Ostatně, mnohdy na to vsadili i své kariéry.

Možný finální triumf elektromobility by pro socialisty a etatisty byl obrovským ideologickým požehnáním. A musí pro něj udělat vše, včetně zlovolné dehonestace zastánců tržní cesty.

Mohli by pak, při triumfu elektromobility, argumentovat, že „napravili fatálně pomýlený trh“, který už se nikdy nesmí znovu dostat tak mocně ke slovu, aby mohl vést do záhuby celou planetu.

Byla by to odplata za kolaps centrálního plánování v minulém století. A potvrzení, že tehdejší socialismus byl jen zle „zprocesovaný“ a že teď ten nový socialismus už jistě zbudujeme lépe. Mnohem lépe.

O klima vlastně nakonec ani moc nejde...