30.6.2022 | Svátek má Šárka


ELEKTROMOBIL: Drobné překážky na cestě k „vítězství“

16.2.2022

Vítězství elektromobilů z dnešního pohledu vypadá velmi jistě, tak jistě, že je potřeba poněkud šlápnout na brzdy a sundat zelené brýle přehnaného optimismu.

Jak bylo řečeno v mých předchozích textech, existují mnohé překážky, které nebude možné překonat vírou eko-aktivistů a prázdnými sliby politiků.

První a hlavní otázkou jsou peníze a zda elektromobilita dokáže vrátit investice zpět díky efektivitě, produktivitě a třeba i přidané hodnotě. A to nebudeme hovořit o nákladní dopravě, které je v mnoha ohledech pro společnost možná důležitější než individuální osobní.

Je třeba si uvědomit, že přechodem na elektromobilitu se vlastně zásadně nemění způsob, produktivita a možnosti dopravy. Nejprve se vše přenášelo v rukou a na zádech. Jak dlouho to vydrželo, nevíme jistě, v různých civilizacích to bylo různé, dejme tomu desetitisíce či až statisíce let. Poté lidé ochočili koně, osly, tažné voly, dromedáry a velbloudy (což není totéž, záleží na množství hrbů ... to aby tento článek byl opravdu edukativní) a objevily se třeba saně a jiné primitivní tažené dopravní prostředky. Dalších mnoho staletí i více trvalo, než zaúřadovalo kolo a přišly povozy, bryčky, kočáry nebo dostavníky. Když se objevil parní stroj, a není to z hlediska historie zase tak dlouho, přechod k masovému využití páry trval dobře století. Se spalovacími motory ta změna trvala pouze padesát let. Přechod na elektřinu ale chtějí její prosazovatelé zvládnout už jen za čtvrt století!

O přidané hodnotě

Rozdíl je v tom, že každé toto vylepšení s sebou neslo přidanou hodnotu. Vlaková doprava dokázala již v poměrně raných počátcích několikrát rychleji převézt řádově větší náklad než koňské povozy, automobily dokázaly dojet prakticky všude za zlomek času nezávisle na železniční síti. Nehledě na další méně zjevné výhody. Zatímco automobil přes nutnost jisté údržby můžete po jízdě na noc nebo i na několik dní odstavit a nestarat se o něj, hospodářsky využívaný kůň vyžaduje i mimo čas práce fakticky každodenní péči a minimálně zajištění dostatečné pastvy, která nemusí být všude a vždy k dispozici.

Ale elektromobilismus žádnou přidanou hodnotu v tomto směru nepřináší.

Jeho zastánci budou argumentovat, že výhodou je čistota provozu, bez exhalací oxidů uhlíku, dusíku nebo síry. Což je v tomto okamžiku lokální výhoda ve městech, v globálním měřítku však spíše zbožné přání než realita. Dokonce by se dalo říci, že je to lež, protože dokud se budou, a ony ještě určitou, možná i dlouhou dobu budou vyrábět akumulátory z lithia, které se musí vytěžit, stejně jako ostatní vzácné zeminy, bez exhalací to jde velmi ztěžka.

Sice se již objevují nové technologie, které alespoň část ze současných překážek s různým úspěchem vylepšují, ale jejich nasazení v praxi je porovnatelné skoku z letadla s jehlou, nití a kusem hedvábí. Ono se už ví, že z toho se dá udělat plně funkční padák, ale stihne se to, než to udělá finanční „splaš“? A co hůře, co když se mezitím objeví (a že se tak děje) nějaká nová technologie, která tu, co vy šijete horkou jehlou, pošle k zemi ještě rychleji, než stačíte říct „Greta“?

Pobídky přinášejí více škody než užitku

Dalším kusem velmi ošklivé skládačky jsou „pobídky“. Jsou ekonomové, kteří budou s veškerou rozhodností tvrdit, že systém dotací funguje, koneckonců mnoho lidí si díky nim pořídilo například nové spalovací kotle, do kterých třeba jednou nebudou mít uhlí, protože nedopluje z Austrálie. Já osobně až takový optimista nejsem, sice věřím v to, že investice do budoucnosti se může vyplatit, ale měla by být velmi precizně směrovaná. Což, a to si přiznejme, není silnou stránkou žádné politické reprezentace. Takže se často dávají peníze do projektů, které jsou již předem odsouzeny k záhubě.

Netvrdím, že jedním z nich je elektromobilita, jen předkládám k posouzení svůj úhel pohledu.

V okamžiku, kdy se začnou elektromobily dotovat, jak se děje například v sousedním Německu a dalších zemích, může se jejich cena stát velmi atraktivní. Se státní pobídkou, výhodným leasingem a dalšími slevami se dal pořídit například Renault Zoe za pouhých sto šedesát eur měsíčně bez jakékoliv akontace. To jsou řádově čtyři tisíce korun!

Zní to jako sen, že? Pokud si neuvědomíme, odkud ty peníze jsou.

Státy, a totéž eurozóna, si část peněz mohou vytisknout, a dělají to celkem často a v celkem velkých objemech. To ale vytváří inflaci, protože peníze pak ztrácejí hodnotu.

Pak si peníze mohou půjčit, i to se děje v obrovských objemech. I ty „nejčistší“ ekonomiky, naši v to počítaje, již dluží minimálně třetinu svého ročního DPH, některé dokonce celý, několikrát. Tam se musí počítat s tím, že dříve či později se věřitel ozve a bude chtít svou pohledávku zpět. Ačkoliv jistý levicový politik tvrdil, že dluhy se neplatí, není to tak úplně pravda. Když už ne třeba penězi, tak majetkem, nebo – hůř - „službičkami“. Například ve své době krachující Řecko si půjčilo peníze od Německa, ty sice nikdy přímo nesplatilo, ale dnes má země se stovkami ostrovů také stovky tanků typu Leopard, schválně, k čemu jim na těch ostrovech jsou. (to bych dal možná pryč, ve druhé světové válce se na řecké pevnině bojovalo a Řekové s Brity tam dostali od Němců na frak. Tj. tanky jako takové se Řecku mohou hodit).

A poslední, skoro by se řeklo krajní možnost je vybrat je na daních. Jedna z nejvyšších DPH je na palivo vyráběné z ropy (a na cigarety). Tím, že se z těchto peněz bude podporovat elektromobilita, se vlastně bude podřezávat ona pomyslná větev, na které se sedí, takže se bude muset nutně sahat do dalších a dalších rozpočtových položek. Nejprve se ubere třeba armádě, však vojáci si boty můžou koupit za vlastní. Poté se zvýší ta či ona daň, třeba u DPH to bude to nejjednodušší, až se nakonec zdraží energie. Moment, ono se to vlastně děje všechno už dneska, že? Tak příště to bude ještě o závit či dva výše.

Zkráceně řečeno, i přes zářivé proklamace o tom, jak to půjde rychle a samo, nebudeme na to mít ani my a časem ani valná část Evropy.

Koneckonců, česká vláda slíbila pro tento rok podporu celou miliardu korun, ale jak jsme si spočítali, tímto tempem a za tyto peníze budeme mít celý systém hotový tak za osmdesát až sto let.

Elektromobilita potřebuje dostatečné a stabilní zdroje

Co ovšem nebudeme mít vůbec, je elektřina. Již minule jsme si řekli něco málo o tom, kolik sítě se musí vybudovat, aby se elektromobily měly kde připojit, takže je čas kousnout do velmi kyselého, pohříchu příliš zeleného jablíčka zdrojů energie pro celý ten cirkus. Tak, jak se jen stěží stihne v nejbližších osmi nebo třinácti letech vybudovat na sto tisíc stojanů pro elektromobily, tak se rozhodně nestihne postavit dost zdrojů energie, které by je dokázaly utáhnout. Ekologisté sice budou tvrdit, že se do té doby stihnou postavit celé lány solárních elektráren, osadí většina střech a lesy větrných turbín, ale to nejsou stabilní a řiditelné zdroje energie. Teď jsem jistě naštval i ten zbytek ekologických aktivistů. Nicméně pravdou je, že i když energetický mix obsahuje až sedmnáct procent elektřiny z takzvaných zelených zdrojů, je to tak trochu podvod. Abych to vysvětlil, začnu zeširoka.

Svatým grálem energetiky je stav, kdy do elektrické sítě teče z elektráren přesně tolik energie, kolik zákazníci spotřebují. Z různých důvodů se požadavky na příkon stále mění, jinak je elektřiny potřeba v pondělí ráno, jinak ve středu o půl desáté večer, jinak za krásného jarního dne, jinak v zimě během bouře. Tomuto jevu se říká energetická křivka

zatížení

Příklad zatížení soustavy. Česká republika 1-7.2.2022. (zdroj)

A protože je v realitě poněkud nepředvídatelná, dispečeři se snaží udržovat jistou malou rezervu nad okamžitou spotřebou, aby nebyli překvapeni. Protože v reálné síti může být malinko energie navíc (vyzáří se jako teplo), ale jen velmi málo pod. Nedostatek, který se v praxi projeví ještě akceptovatelným poklesem frekvence v síti, má své hranice. Jevu, který by při větším poklesu nastal, se říká blackout. Píšou se o něm, zcela po právu, velmi drastické, akční a katastrofické knihy.

Správci sítě nakupují od elektráren jejich elektřinu, kterou pak v době, kdy ji potřebují, připojují do sítě. Dle nařízení o ekologii pak musí tuto elektřinu nakupovat od takzvaných zelených zdrojů. Když tedy je. Ale ona dost často není. Průměrný osvit pro využití solárních panelů je u nás řádově šest hodin denně a použitelný vítr, což není každý, u nás fouká něco přes sto sedmdesát dní. Podvod, o kterém jsem mluvil v úvodu této dlouhé a nudné stati, spočívá v tom, že ostatní druhy elektráren, tedy jaderné, uhelné, částečně i vodní a plynové, stále běží, stále vypouští zplodiny (kromě jaderných a vodních), stále spotřebovávají palivo. Zkráceně, zbytečně běží paralelně.

Co je ještě horší, tyto rádobyzelené zdroje vytvářejí klamný dojem, že ty původní už vlastně nejsou potřeba. Někde (ehm Německo ehm) se dokonce aktivně zbavují těch nejspolehlivějších nízkoemisních zdrojů energie, jaderných elektráren, a nahrazovují je dalšími „zelenými“ zdroji, případně plynovými turbínami. Z těch všech zdrojů jsou právě ty turbíny to nejmenší zlo, překvapivě, přestože ekologisté na ně mají poněkud smíšené názory. Jejich výhodou je schopnost velmi rychle nastartovat a dodávat kvanta elektřiny do sítě, naopak nevýhoda je to, že spotřebovávají plyn, který se tak pro ně stává strategickou surovinou.

U nás, naštěstí, k takovémuto vývoji nedochází. Doufejme. Sice to trvá neskutečně dlouho, ale zdá se, že konečně dojde k tomu, co bylo plánováno již před dlouhými třemi dekádami. Snad se postaví další bloky atomových elektráren. Prozatím Dukovany 3, které nahradí první a druhý blok, posléze Temelín 3 a 4, zároveň s Dukovany 4. Bohužel je to otázka až dvaceti let, dost těžko se u nás podaří postavit celý blok atomové elektrárny za osm let od položení základního kamene jako v Číně. My nejsme „rozvojová“ země, která v příštích pěti letech postaví půl tuctu reaktorů, díky čemuž bude moci vypnout hned několik menších uhelných elektráren, které tak náramně vadí.

Jaký je důsledek? V době největšího rozvoje elektromobility u nás bude „šťávy“ v zásuvkách poněkud méně, než by si všichni přáli. Můžeme vést nekonečné spory, o kolik více energie bude potřeba, praxe to ukáže. Pesimisté občas mívají pravdu. Paradoxně tedy pomalejší rozjezd nákupu EV a stavby struktury pro jejich nabíjení vlastně pomůže.

Další obrovskou pomocí bude prodej naší elektřiny do zahraničí. Tedy, dokud jí máme dost a můžeme přebytky prodávat. Mnozí ekologicky směřovaní jedinci se dnes vztekají, že některé naše elektrárny fungují pouze pro odprodej, to ale není až tak úplně na škodu, znamená to, že až dojde k masivnějšímu nasazení elektromobilů, budeme mít elektřinu pro ně. Dokud tedy uhelné zdroje nebudeme nuceni vypnout v roce 2035, 2033, nebo dokonce 2030.

Problém surovin je větší, než se zdá

Třetí věcí, která bude chybět, jsou suroviny. Vzácné zeminy se nejmenují vzácné ironicky, je to proto, že jich opravdu není dost. A jejich těžba není také žádný med. Na tunu obyčejné mědi je potřeba „zpřeházet“ dvě stě tun skály, podobně je to s neodymem. Rozdíl je ale v tom, že měděných dolů jsou na zemi stovky, těch na materiál důležitý pro jádro elektromotorů, že by se i nešikovný tesař dopočítal. Takové lithium stouplo v poptávce o 4200 %. Protože se plánuje postavení mnoha dalších závodů ve stylu Gigafactory, bude muset být prozkoumáno a otevřeno několik desítek nových nalezišť. Od prvního vrtu po plynulou dodávku to není otázka pěti let jako u „baterkárny u Berlína“. Další problém, který ekologisté (na rozdíl od ekologů a ekonomů) nevidí, či rovnou nechtějí vidět, jsou zpracovatelské závody. Stejně jako stavba elektrárny, i zde je to běh na velmi dlouhou trať, kapacita je nedostatečná a nebude jí dost ani za deset, patnáct let, kdy by teoreticky celý výrobní řetězec mohl být dostatečně posílen.

Z toho plyne, že i kdyby zájem o elektromobily byl, prostě nebudou, nebude jich dost, což zvýší jejich cenu. Po nějakou dobu jich bude přibývat, jsme ve skutečnosti jen v začátcích celého procesu elektromobilizace. Dokonce začnou klesat na ceně, ale to bude jen přechodný jev, než se vytíží výrobní kapacity naplno. Bude to situace podobná té, kterou automobilový průmysl zažívá nyní s výrobou čipů, jen s tím rozdílem, že kromě nedostatku továren nebude ani to, co by ty továrny zásobovalo.

Trochu pomůže další výzkum, již dnes existují provozuschopné elektromotory, které nepotřebují zmiňovaný neodym, také se hledají alternativy k lithiovým akumulátorům v podobě sodíkových (ty ovšem mají maximálně třetinovou možnou kapacitu), dále se hledají recyklační procesy pro všechny vzácné kovy, které je potřeba získat, ale podobá se to vršení oblázků před blížící se tsunami, nezastaví ji to.

Dánové před několika lety zveřejnili průzkum, který dokazuje, že na Zemi není dost lithia, aby pokrylo budoucí poptávku, co hůře, není ho ani tolik, aby nahradilo plný počet současných aut byť jen například v Německu. Optimisté věří, že je podobně přesný jako ten, který vyvrcholil ropnou krizí začátku sedmdesátých let. Jinými slovy, že se mýlí a nepočítá s novými nalezišti. To ale platilo pro geologický průzkum šedesátých let, který neměl takové možnosti, které od té doby vznikly, satelitní mapovaní, GPR, seismologicko-nerostný průzkum. Dnes se žádné velké naleziště před námi již neschová a případná malá, která se zatím schovají, jsou zanedbatelná. Dokonce i takový Jáchymov, u nás naivně považovaný za budoucí pokladničku státu, je ve skutečnosti jen velmi málo významný z hlediska celkové potřeby lidstva. Ani z něj se také nezačne těžit dříve než za dekádu, když už na to přijde.

Neradostný pohled do blízké budoucnosti

Zahrajme si nyní na Sibylu, nebo u nás populárnější Libuši a zavěštěme si trochu. Samozřejmě se mohu mýlit a docela rád bych se mýlil.

Prvních pár let, řekněme do roku 2030, bude opravdový boom elektro aut. Každý rok na trh přijdou automobilky s minimálně jedním, posléze s dvěma až třemi modely (díky koncernovým platformám například VW bude moci uvést půl tuctu vozů, které vevnitř budou prakticky stejné, ale budou mít jiné plechy a znak na kapotě). Poněkud se rozevřou nůžky cen a nynější kategorie ultralevných vozů se spalovacími motory typu Dacie začne mizet na úkor skoro stejně velkých elektrovozů typu Renault Zoe.

V kategorii velkých aut se objeví ta, která budou mít dojezd až tisíc kilometrů, a na první pohled tak budou odbourávat dnešní psychologickou bariéru nákupu EV. Potíž bude v tom, že jejich cena bude pro většinu lidí naprosto nedosažitelná, takže budou muset jít s kategorií svých aut níž, klidně o dvě třídy. Mezitím autopark „ropáků“ začne rapidně stárnout, neboť už se postupně, alespoň v Evropě, přestanou vyrábět a se začátkem příštího desetiletí i prodávat.

Někdy v té době se poprvé naplno projeví nedostatek vzácných zemin. Čína, která většinu z nich má pod palcem, bude primárně zásobovat vnitřní trh a na jiný se nebude dostávat. V odborných kruzích začne být panika slyšitelná nikoliv jen z kuloárů. Ještě se nebudou hledat viníci (kromě Číny) a zatím se nebude politicky řešit, co s tím. Evropské a postupně i americké automobilky, které se nestačily včas přesunout na čínský trh, začnou pomalu krachovat.

S cenou nákupních surovin začne stoupat i cena elektřiny a lidé budou s láskou vzpomínat na krizi roku 2022, kdy ceny, a tudíž i inflace, stouply meziročně o sedm procent. Evropská politická špička kolem roku 2035 už nebude mít plná ústa rozvoje, udržitelného či dokonce zeleného, ale mnohem častěji se budou používat slova „záchrana“, „úsporná opatření“, „omezování“, „restrukturalizace“ a - nejnepopulárnější slovo - „daně“. Žádný z projektů elektromobility nebude ve stavu, aby reálně soběstačně fungoval, a bude jako černá (zelená) díra dál odsávat potřebnou energii a prostředky na udržení statu quo. Kvůli energetickým experimentům se soláry a větrníky bude síť neschopná dál elektromobily zásobovat. Takže bude vlastně dobře, že stále ještě bude skanzen postarších, často již veteránských „ropáků“ schopných udržet situaci nad hladinou.

Jedinou výhodou bude, že to umožní průnik opravdu nových a opravdu použitelných technologií jako například zmiňovaných sodíkových článků, atomových reaktorů čtvrté generace, vodíkových aut... Potíž bude, že přijdou z Východu a Evropa za ně bude krvavě platit. Otázkou je čím, když všechno, co mělo nějakou cenu, již stejně budou vlastnit čínské banky…

Po poněkud optimističtěji laděných předchozích článcích se obávám, že tento již tak nadějný není. Evropa se vydala špatnou cestou dlážděnou možná dobrými úmysly, ale naprosto katastrofickým provedením. Direktivně rozvíjet elektromobilismus v okamžiku, kdy pro ona auta není zajištěna dostatečně stabilní elektřina, ba naopak, kdy kvalitních zdrojů ubývá, se z mého pohledu nemůže povést.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!