Ve srovnáním s Německem a Polskem snižovalo Česko veřejné investice za cenu investičního vyhladovění

Vzhledem k množícím se případům předvolebního fiskálního hloupnutí se zaměříme na porovnání toho, co se stalo v Česku ve srovnání se dvěma sousedy. Jeden z nich - Německo - je považován za fiskálního arbitra elegantiarum, potažmo za příkladně vedenou ekonomiku, zatímco Polsko si drží unikátní postavení člena EU, který se dokázal vyhnout recesi.

Je úplně jedno, jaká je přesná hodnota výdajových multiplikátorů u veřejných investic (hrubá tvorba fixního kapitálu), nicméně i pro malou otevřenou českou ekonomiku platí, že je vyšší než v případě vládní spotřeby nebo vládních transferů. Absolutní pokles investičních výdajů v letech 2009 až 2012 v běžných korunách představuje 73 miliard korun, přičemž každý rok bylo na investicích postupně odebíráno vždy přes 20 miliard. To musí být na ekonomickém výkonu země hodně znát, i když to nic nemění na tom, že i loni byla investiční míra v Česku výrazně vyšší než v Německu. Náš problém ovšem nespočívá v nízké investiční míře jako takové, jako spíše v nízké efektivnosti investic.

Z krátkodobého hlediska se však krácení investičního rozpočtu musí na ekonomickém výkonu projevit negativně. Zejména když krátíte položku s nejvyšším multiplikátorem, protože meziroční poklesy celkových veřejných výdajů byly nižší než škrty na investicích.

Z čísel Eurostatu lze odvodit, že se škrtalo hlavně v investicích, kdežto například sociální benefity v běžných cenách meziročně vždy rostly. Takže hovořit o "asociálních reformách" je politická, nikoli ekonomická debata.

Německo zažilo v roce 2009 ještě hlubší pokles HDP nežli Česko, ovšem tentýž rok zakončilo výrazně nižším deficitem; zjevně díky předchozím reformám mělo menší strukturální deficit než Česko.

A lepší oživení přineslo podstatné zlepšení schodku k HDP, a to až do přebytkových čísel loni i letos. Z hlediska celkových výdajů v běžných cenách to při zpětném ohlédnutí vypadá, že němečtí fiskální stratégové si počkali na robustní oživení v roce 2010, aby následně celkové veřejné výdaje přiškrtili. Zřejmě v očekávání, že jim to z hlediska růstu projde a z hlediska rozpočtového deficitu se povezou na vlně soukromé poptávky a investic. A ono jim to vyšlo.

Polsko je bezmála klasická neokeynesiánská bašta, stojící nejen na zvyšování celkových veřejných výdajů až do roku 2012 včetně, ale především v eskalaci investic z veřejných rozpočtů, které rostly podstatně rychleji než samotné celkové výdaje. Loni ovšem narazila tato strategie na polské legislativní "fiskální brzdy", což se promítlo prudkým omezením investic a zpomalením růstového výkonu.

Letos jsme svědky"kreativních" řešení, jak snížit celkový objem dluhu pod 50 procent HDP prostřednictvím vyřezání aktiv v podobě vládních cenných papírů z druhého penzijního pilíře (více viz str. 30).

Odhlédneme-li od této intelektuální ostudy, musíme bohužel pořád reflektovat jeden fakt: Češi snižovali absolutní veřejné výdaje v běžných cenách za cenu investičního vyhladovění. Výsledkem byl zdaleka nejvyšší nárůst zadluženosti v poměru k HDP ve srovnání s Německem, natožpak s Polskem. Stát máme, měřeno výdaji k HDP, zhruba stejně velký, ovšem s velmi rozdílnými výsledky. Jinak řečeno: výdaje nejsou klíč, struktura a kvalita výdajů ano.

Týdeník EURO 38/2013, 16.9.2013