Představitelé vlád deseti průmyslově nejvyspělejších států (bez účasti východního bloku) zahájili debatu na reformě světového měnového systému. Taková debata je už dlouho potřebná. Přesto vyhlídky, že přispěje k reálnému zlepšení světového měnového uspořádání, jsou chabé. Naopak, nejvlivnější vlády světa tlačí na zvýšení světových „rezerv“ a mezinárodní „likvidity“. Řečeno bez okolků, tlačí na vyšší celosvětovou inflaci.

Skutečným problémem naopak je, jak tuto světovou inflaci zastavit. Opravdovým řešením by bylo odstranit celý systém Mezinárodního měnového fondu. Tento systém se v praxi ukázal jako gigantický stroj na světovou inflaci. Za pouhých 20 let jeho existence došlo k větší devalvaci národních měn než v kterémkoliv srovnatelném období.

Upozornil jsem na to v Newsweeku z 21. října 1963. Sled devalvací zahájila v roce 1949 devalvace britské libry ze 4,03 dolaru na 2,80 dolaru. V dekádě od konce roku 1952 do konce roku 1962 devalvovalo 43 nejvýznamnějších měn. Americký dolar zaznamenal ztrátu vnitřní kupní síly o 12 %, britská libra o 25 %, francouzský frank o 30 %. Měny Argentiny, Brazílie, Chile a Bolívie ztratily 89, 91, 94 a 99 procent své kupní síly.

Zabudovaná inflace

Tyto výsledky nejsou náhodné. Bylo to umožněno, pokud ne přímo zaviněno, systémem MMF.

Je neuvěřitelné, že tento systém, narychlo splácaný v Bretton Woods v roce 1944, je nejen stále tolerovaný, ale považovaný takřka za posvátnou krávu. Už jeho otcové neskýtají zdárný vývoj. Za zrodem MMF stáli Američan Dexter White a Angličan John Maynard Keynes. White, který později působil jako výkonný ředitel MMF za USA, byl v roce 1945 označen FBI za ruského špiona (viz zpráva ministra spravedlnosti Brownella z roku 1953).

Keynes naléhal na to, aby Británie přijala tento plán právě proto, že ho považoval za inflacionistický. „Zajistilo by to,“ naléhal ve Sněmovně lordů 23. května 1944, „velké navýšení světové zásoby měnových rezerv. … Jsme odhodláni k tomu, aby se v budoucnu vnější hodnota libry odvíjela od její vnitřní hodnoty stanovené naší domácí politikou a nikoliv opačně. … Máme v úmyslu si udržet moc nad naší domácí úrokovou mírou, takže ji budeme moci držet tak nízko, jak bude vyhovovat našim záměrům, aniž by ji ovlivňoval příliv a odliv mezinárodního kapitálu.“

Na závěr Keynes ujistil své posluchače: „Mám-li nějaké oprávnění vyjadřovat se k tomu, co je a co není podstatou zlatého standardu, musím konstatovat, že plán na zřízení MMF je jeho pravým opakem.“

Svázanost s dolarem

Kdyby žádný MMF neexistoval, vlády, jejichž měny by byly náchylné k devalvaci v důsledku jejich nezodpovědné fiskální a monetární politiky, by byly nuceny chodit se žádostmi o půjčky za soukromými bankami a investory a ti by vyžadovali za takovou pomoc garanci fiskální a monetární odpovědnosti. Ale jak nás ujistil Keynes, „domácí“ inflační politiky jednotlivých národů „budou imunní před kritikou ze strany Fondu“. Prosadil automatické právo čerpání půjček a případné podmínky takové pomoci nechal na nezbytně politických rozhodnutích ostatních vlád prostřednictvím jejich zástupců v MMF.

Členské země mohou své měny libovolně devalvovat. Protože jsou ale v rámci systému MMF pevně vázány na americký dolar, nemají tuto volnost Spojené státy, které nemohou devalvovat bez vytvoření monetárního chaosu ve světě. Naše vláda se nicméně stále drží nezodpovědné fiskální, monetární politiky a úrokové politiky, které k chaosu nevyhnutelně vedou. A toto je to, co činí systém MMF nebezpečným pro všechny členské státy – neboť budoucí hodnota jejich vlastních měn a stabilita jejich ekonomik se staly závislými na nejisté „domácí“ fiskální a monetární politice Spojených států.

Možná by stálo za to znovu se poohlédnout po možných přednostech návratu ke zlatému standardu.

Autor americký ekonom (1894–1993). Publikováno v Nesweeku 11.11.1963, převzato z mises.org, překlad Radim Smetka a Petr Mach 

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce