"Prožrali jsme to, proflákali," prohlásil před dvěma týdny ministr financí Miroslav Kalousek. Zdůvodňoval tak nutnost dalšího zvyšování daní. Jak známo, zvyšovat se bude daň z přidané hodnoty. Řečeno Kalouskovými slovy, od nového roku tedy budeme žrát méně, protože jídlo zdraží.

Jeho výrok se stal mezitím vděčným tématem mediálních debat. Například mnozí ekonomové jsou toho názoru, že skutečně prožíráme svou budoucnost, protože stát opravdu utrácí víc, než vydělá. Řada prostých občanů zase marně vzpomíná, kdy se do zmiňovaného žraní vlastně pustila a jestli do této kategorie patří hledání co nejlevnějších rohlíků v supermarketech.

Ministr financí nakonec prohlásil, že tím nemyslel Čechy. Žraní a flákání se týká Evropy jako celku. Redakcím také rozeslal vysvětlující dopis: "Ve svém vystoupení jsem hovořil o desetiletích bezstarostného života v Evropě. Ta usnula na vavřínech, zvyšovala spotřebu na dluh, neinvestovala, zaváděla si třicetipětihodinový pracovní týden a najednou vidí, jak ji Asie i Latinská Amerika předbíhají."

Češi tedy byli zmiňováni jako součást kategorie Evropanů. Logicky z toho vyplývá, že za to třeba ani tolik nemůžeme, v každém případě se vezeme. Pokud tedy chtěl Kalousek uklidnit občana, který se vyděsil, když mu ministr financí vyčítal přežírání, tak se mu to úplně nepovedlo. Temné vyhlídky ani pocit viny v žádném případě nerozptýlil.

Podobné strašení lze slýchat v celé Evropě a zvláště v mimořádně zadlužených zemích. Politici či jiní příslušníci elit tím chtějí zdůvodnit, proč je nutné šetřit na domácí spotřebě. Využívá se tedy obrácený postup. Nejdříve se začne šetřit, a pak když se to občanům nelíbí, tak se jim začne vyčítat, že všechno prožrali a že si za to můžou sami.

Zmíněné šetření na soukromé spotřebě zahájilo celkem sedm států. Všechny leží u Středozemního moře a není třeba je jmenovat. Jedinou výjimkou je Česká republika.

Shodou okolností se stejných sedm států vyznačuje nejhorší důvěrou v ekonomický vývoj, jak informuje Eurostat. Z toho se dá usoudit, že jejich obyvatelé včetně podnikatelů mají špatnou náladu už z toho, že se zhoršují jejich finanční poměry. Ke špatné náladě nepotřebují, aby jim ještě někdo vyčítal přežírání.

Česko ale může být speciálním případem. Výroky o přežírání obvykle prozrazují špatné svědomí politiků, kteří se cítí odpovědní za úspory příliš tvrdě dopadající na obyvatelstvo. Zmíněný obrat "příliš tvrdě" platí zvláště pro Českou republiku. Jak upozornil guvernér zdejší centrální banky Miroslav Singer, Češi by letos vůbec nemuseli svou spotřebu snižovat, protože jejich příjmy proti minulému roku v průměru vyrostly.

Politici však varují před rozhazováním, a tak lidé raději šetří. Tím ovšem způsobili, že klesají výkony ekonomiky od zemědělství přes maloobchod a stavebnictví až po průmysl zaměřený na domácího spotřebitele. Země tak skončila v recesi, ve které být nemusela, kdybychom trochu více žrali.

Protože země skončila v recesi, tak se nedaří vybírat daně a vládní úspory nejsou příliš efektivní. Proto musí vláda vyhlašovat další úsporná opatření a opakovat fráze o tom, že jsme to dosud přeháněli se spotřebou, i když jsme to nejen v evropském srovnání nepřeháněli.

Tím se zdejší vláda dostává do pasti. Pokud lidé uvěří tomu, že je nutné dál šetřit, a když je k tomu bude vláda pobízet dalším zvyšováním daní, tak se recese prodlouží a zároveň se nevyberou žádné daně navíc. Anebo v lepším případě lidé začnou vládní rétoriku ignorovat a zvýší spotřebu, na kterou koneckonců mají dost peněz. Tím však ztratí politici jakoukoli vážnost a lidé budou nadále brát jejich výroky jen jako nepříjemný povyk.

Perspektivy Čechů totiž nejsou vůbec špatné. Jejich pracovní schopnosti i fakt, že se spokojují s nižšími mzdami, lákají do země další investice, jejichž objem se za poslední dva roky nesnižuje přes všechny řeči o hrozící krizi, přes reálnou recesi, přes vládní škrty v investičních výdajích i přes špatnou pověst kvůli korupci politicko-ekonomické elity.

Právě setrvalou úrovní investic se Česko liší od středomořských zemí ale také třeba od Maďarska a Nizozemska.

Ještě můžeme doplatit na dosavadní vládní politiku, která přednostně podporovala exportní podniky, a tím potlačovala tuzemský trh. Ve chvíli, kdy hrozí, že krize tvrdě zasáhne naše odbytiště v Evropské unii, tak se může ukázat nejen to, že šlo o riskantní sázku, ale že ji také ztratíme. V takovém případě by okamžitě došlo k velkému propouštění z exportních podniků a tuzemská spotřeba by se propadla ještě hlouběji. Zatím ale ještě export roste, tak není třeba malovat čerta na zeď.

Proto bychom měli právě teď začít s flákáním a žraním. Nic jiného nás z krize nedostane ani neochrání před jejími dalšími nárazy.