Poučme se z francouzského fiaska s kratším pracovním týdnem

Sociální demokraté i odbory žádají zkrácení pracovního týdne. Odpočatý, spokojený zaměstnanec je schopný práci odvést i ve zkráceném čase, říkají. Jak to ale vědí?

Podívejme se třeba do Francie. Ta totiž se zkrácenou pracovní dobou experimentuje už dlouhá desetiletí. Na přelomu tisíciletí tam například zaváděli 35hodinový pracovní týden. Francouzští politici to zdůvodňovali tak, že chtějí snížit nezaměstnanost a dát lidem možnost žít vyváženější život. Vyváženější ve smyslu příznivějšího rozdělení času mezi práci a volný čas.

Jenže Francie po letech stále čelí poměrně vysoké míře nezaměstnanosti. Nyní dosahuje takřka devíti procent a je zhruba čtyřnásobně vyšší než v Česku. Nenaplňuje se tak představa, že Francouzi se díky kratšímu pracovnímu týdnu mezi sebou o dané množství práce jaksi podělí, a zvýší tak zaměstnanost.

Slavné to zjevně není ani s dosahováním rovnováhy mezi volným časem a časem věnovaným práci. V těchto dnech Organizace spojených národů zveřejnila svoji pravidelnou studii, ve které porovnává životní spokojenost obyvatelstva jednotlivých zemí. Vítězí Finové.

A klíčovým důvodem je právě jejich vyvážená dělba času mezi práci a volno. Francouzi se umisťují až na 24. příčce. I Češi jsou na tom lépe. Jsou dvacátí.

Francouzský příklad jasně ukazuje, že kratší pracovní týden není automatickou zárukou ani nižší nezaměstnanosti, ani větší spokojenosti obyvatelstva. Češi jsou spokojenější než Francouzi i přesto, že si pracovní týden dosud nezkrátili. Spíše však: právě proto, že si jej nezkrátili.

Jak to? Kratší pracovní týden znamená, že zaměstnavatel získá za stejné peníze, tedy za stejnou mzdu, méně zaměstnancovy práce. Mzda totiž zůstává stejná jako před zkrácením pracovní doby. Takže zaměstnavateli se tím pádem produkce prodražuje, protože musí rázem za stejně dlouhou pracovní dobu zaplatit zaměstnancům více.

Ve Francii tak zkracování pracovního týdne citelně přispělo k tomu, že země ztratila konkurenceschopnost v průmyslové výrobě. Do zahraničí výrobu přesunuly průmyslové podniky, které byly ještě v 60. nebo 70. letech hustě rozesety zejména po severovýchodě země.

Nezaměstnaní Francouzi, kteří v nich mohli najít práci, leč bohužel nenašli, se dnes v svém zmaru bouří v ulicích Paříže. Říkají si žluté vesty a zapalují auta i banky.

Jak se tedy v Česku poučit z – nejen – francouzského fiaska s kratší pracovní dobou? Jak docílit toho, aby se pracovní týden zkrátil a nezaměstnanost a nespokojenost obyvatelstva nevzrostly?

Sociální demokraté ani odbory by neměli nic plošně nařizovat. Nechme na firmách samotných, ať mohou kratší pracovní dobu zavést jako benefit. Firmy si samy spočítají, zda se jim to vyplatí.

Pokud je budeme nutit, aby pracovní dobu zkrátily, část z nich se dost možná přestěhuje „za kopečky“. A Češi budou čelit vyšší nezaměstnanosti a jejich životní spokojenost klesne jako Francouzům.

Autor je hlavním ekonomem Czech Fund