Řecká ekonomika balancuje nad propastí. Již několik týdnů se v souvislosti s Řeckem hovoří o státním bankrotu. Co však s sebou státní bankrot přináší? Bankrot firmy je způsoben jejím předlužením a z něho vyplývající neschopností dostát svým závazkům vůči věřitelům. Princip státního bankrotu je v podstatě stejný. Bankrotující stát je předlužen a jeho dluhopisy, ze kterých financuje obsluhu státního dluhu a alespoň z části mandatorní výdaje, se stávají neprodejnými. Během letošního roku má zadlužení Řecka dosáhnout „úctyhodných“ 120 %. Pro srovnání, veřejný dluh České republiky je v současnosti necelých 36 %. S nárůstem státního dluhu roste rizikovost dluhopisů a ratingová agentura zareaguje sníženým hodnocením dané země, což má za následek růst úroků za prodané dluhopisy a z toho pramenící prodražení obsluhy veřejného dluhu, které může v krajním případě vyústit v neschopnost dluh dále splácet. Z vyspělých zemí postihl bankrot před pár lety v minulosti bohatou Argentinu.

Bankrotující stát je nucen obrátit se na Mezinárodní měnový fond (IMF) a Světovou banku (WB), od níž mu mohou být poskytnuty likvidní prostředky za velmi nevýhodných podmínek a stát je v podstatě pod kuratelou, či nucenou správou. Doprovodným jevem bankrotu je naprosté znehodnocení měny. A právě znehodnocení měny je v případě řeckého členství v měnové unii, eurozóně, nemožné. Bankrot eura by byl logicky bankrotem všech členských zemí EU sdružených současně v eurozóně. Ozývají se proto, obzvláště silně z Německa, hlasy o možném vyloučení Řecka z měnové unie a jeho návratu k placení drachmou. Následně by bylo Řecko zřejmě ponecháno napospas svému osudu.

Evropská unie v minulosti často proklamovala snahu stát se nejsilnějším hráčem ve světové ekonomice. Jedním z nástrojů pro dosažení tohoto cíle bylo přijetí jednotné měny, která patří k nejsilnějším atributům státu, z ekonomického hlediska možná fundamentálním. Je však správné, aby se „superstát“ takto zachoval k jedné ze svých regionálních částí? Bylo reakcí USA na problémy Kalifornie její vyloučení z unie? Nebylo. Pevný útvar nemůže fungovat, aniž by neusiloval o ekonomickou stabilitu celku. Z čistě pragmatického hlediska lze chápat obavy a především rozhořčení fiskálně disciplinovaných zemí z řeckých problémů a jejich neochotu doplácet na ně. Projekt jednotné měny však musel s něčím takovým přece počítat a mít pro tyto případy stabilizační řešení. V nejhorším případě mohou Řecko následovat další země skupiny „PIGS“ (Portugalsko, Itálie, zmiňované Řecko a Španělsko). Uvažovalo by se pak v krajním případě i o jejich vyloučení z eurozóny? Jen Itálie sama o sobě patří k největším ekonomikám světa. Vylučování zemí z eurozóny může vést ke ztrátě relevance projektu euro a učinit ho naprosto nedůvěryhodným.