Boj s islámem či za zachování demokracie začíná odmítnutím dotací z EU
Staré české přísloví říká „koho chléb jíš, toho píseň zpívej“. Současné vedení EU podporuje či přinejmenším nebrání migraci velkého množství muslimů do Evropy. Zároveň dochází k potlačování nejrůznějších osobních svobod – např. svobody slova. Kromě ovládnutí tisku patří kupování si loajality prostřednictvím evropských dotací mezi hlavní nástroje, jakými si vedení EU získává poslušnost. Páté kolony čerpačů dotací, zejména pokud mají politickou moc v jednotlivých zemích, se budou zuby nehty snažit udržet stávající status quo – ne proto, že by byly pro EU či pro islám, ale proto, že jim z toho tečou peníze.
Naše šance ovlivnit priority vedení EU jsou mizivé. Naprosto nic nám však nebrání se jednostranně zříct čerpání dotací z EU. Ano, toto rozhodnutí bude mít bezpochyby nemalé ekonomické dopady. Jako stát si však výrazně posílíme autonomii a naše politické vedení bude mnohem méně vydíratelné.
Kdo chce tedy bojovat proti islámu či za záchranu demokracie, měl by začít u svého prahu a horovat pro okamžité zastavení čerpání dotací z EU. Nechť si naše dohodnuté, leč nevyčerpané dotace klidně EU použije na podporu migrantů – možná to bude i více než sedm milionů na hlavu.
V tomto místě by mohl článek skončit. Pokračování je pro ty, kteří by chtěli slyšet ekonomické argumenty dokazující, že dotace ve skutečnosti nejsou tak výhodné, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Především je třeba pochopit mechanismus dotací. Ve svém článku zmiňuje ekonom Pavel Kohout hned několik háčků. Prvním z nich je spoluúčast, která je ve výši minimálně patnáct procent. Pokusím se vše demonstrovat na hypotetickém příkladu stomiliónové investice; výše spoluúčasti je tedy 15 miliónů. Druhý háček, který myslím zmíněn nebyl, je to, že EU hradí jen investiční náklady (CAPEX), provozní náklady (OPEX) si však musí každá země hradit sama, přičemž je vyžadována záruka nejméně na pět let. Pro náš příklad budeme uvažovat, že investice je vyčerpána najednou hned na začátku období a provozní náklady představují ročně deset procent investic. To znamená 10 miliónů každý rok po dobu pěti let. Celkové finanční náklady jsou tedy 150 miliónů, z nichž 85 poskytne EU a zbylých 65 si musíme zaplatit sami. Ani v EU nerostou peníze na stromech, takže těch 85 miliónů jde z nějakého rozpočtu, do kterého přispíváme i my.
I to není koneckonců až tak špatný výsledek – řekněme, že suma sumarum polovinu peněz zaplatíme sami a druhou polovinu dostaneme „zvenčí“. Navíc tato druhá polovina jsou nové peníze v ekonomice, které by se do ní jinak nedostaly – předpokládám tedy, že zvyšují hrubý domácí produkt coby ukazatel měřící „jak dobře se máme“. Hurá.
Ponechme stranou otázku inflace (jak moc tyto nové peníze zvyšují či nezvyšují inflační tlaky), z pohledu daňového poplatníka bych se však zaměřil na jiný aspekt, který sice objektivně měřit nelze, je však ve skutečnosti mnohem duležitější – účelnost investice.
Vraťme se proto k našemu příkladu. Představte si, že by se podobná investice dala po odstranění nesmyslných požadavků pořídit výrazně levněji – jeden takový příklad je zdvihací most u Kolína, o kterém jsem někde četl, že by bez zdvihacího mechanismu byl asi čtyřikrát levnější. Impozantní stomiliónová investice (s padesáti milióny na údržbu) by se smrskla na ubohých 25M CAPEX a 12,5M OPEX, kde z naší kapsy jde jen zhruba 18M celkem. V porovnání s předchozí, dražší variantou jsme si tedy stejnou službu pořídili o více než 50 miliónů levněji!
Ani to ale ještě není zdaleka ten nejhorší příklad. Tím by bylo, pokud by se investice vyplácala na něco, co ve skutečnosti nemá žádnou hodnotu vůbec, jako jsou např. rozhledny v údolí. V tom případě je možné jakékoliv vynaložené prostředky považovat prostě za vyhozené.
Doposud se na čerpání dotací využívá prakticky jediná metrika – objem vyčerpaných (nedočerpaných) dotací. Už to samo o sobě dokazuje zhoubnost dotací. V reálném životě se projekty posuzují podle tzv. benefit-cost ratio, tedy podílu přínosu na vynaložené náklady. Bohužel, objektivní posuzování přínosu, a to ať dopředně či zpětně, je něco, v čem státní správy (nejen ta naše) většinou fatálně selhávají.
Eurodotace, ostatně jako jakékoliv jiné dotace, mají dvě hlavní skupiny podporovatelů – ty, kteří je čerpají, resp. fakturují, a pak ty, kteří mají užitek z pořízených produktů a služeb. Z tohoto důvodu není odpověď na otázku o jejich přínosu černobílá. I ve výzkumu mezi osobnostmi českého byznysu se proto objevují různé názory.
Beze zbytku však platí, že ve svém extrémním případě, tj. pokud investice přináší malou či vůbec žádnou užitnou hodnotu, zato však je co nejdražší a směřuje do správných rukou, jsou dotace názornou ukázkou parazitismu na společnosti, přičemž se jedná o parazitismus těch nejvyšších vrstev (podnikatelé, státní úředníci, manažeři polostátních firem).
I kdyby nebylo jiného důvodu, myslím, že už tento by mohl stačit, abychom se nad otázkou dotací opravdu vážně zamysleli, a to dříve, než v roce 2020 v této podobě skončí. A to nikoliv kvůli muslimům či EU, ale kvůli nám samotným.