Zjednodušit daňový systém může být dobrá cesta, jistější je ale hlídat si výdaje

Ve svém vánočním projevu se prezident Miloš Zeman vyslovil kromě jiného pro odstranění všech výjimek a odečitatelných položek z českého daňového systému. „Měli bychom vyrovnaný rozpočet a nezadlužovali bychom budoucí generace,“ tvrdí Zeman. Má pravdu?

Neexistuje žádný seriózní propočet nebo alespoň odhad, kolik by tento radikální krok přinesl státnímu rozpočtu. Věnujme se dvěma rovinám problému: (1) kolik je vůbec maximálně možné vybrat na daních (s vedlejší otázkou, zda jde o záruku vyrovnaného rozpočtu); (2) jak je tomu se složitostí daňového systému Česka ve světovém srovnání a co z toho pro nás vyplývá.

Co jinde stačí

Praktické maximum možného výběru daní ukazují evropské sociální státy: na prvním místě Dánsko (daňová kvóta 46,5 procenta HDP v roce 2020 podle údajů OECD) a Francie (45,4 procenta), Česká republika dosáhla hodnoty 34,4 procenta, shodně s Kanadou. Vzniká mimochodem otázka, proč tato míra přerozdělování stačí Kanadě k provozování „hodného“ sociálního státu, ale pro Česko je nedostatečná.

Odpověď: Kanadě tyto daňové příjmy nestačí – její státní dluh se pohybuje kolem 120 procent HDP, poblíž úrovně USA, ovšem bez amerických nákladů na zbrojení. Český stát s dluhem 38 procent HDP (2020) je na tom ještě tuze dobře. Česko je zadluženo o něco méně než Dánsko (42 procent) a mnohem méně než Francie (117 procent HDP).

To mimochodem odpovídá na otázku, zda vysoké příjmy státu jsou zárukou vyrovnaných rozpočtů a nezadlužené budoucnosti: nikoli. Jak konstatoval již britský historik Cyril Northcote Parkinson v 50. letech, výdaje rostou současně s příjmy. Vyšší daňový výběr nevede k omezení dluhu; zde je třeba řešit problém na výdajové straně rozpočtu.

V poválečné historii Evropy se vyskytlo několik případů, kdy stát vybral na daních nepatrně více než polovinu objemu ekonomiky. Šlo o Švédsko a Island, které však nyní již nejsou v daňovém žebříčku na medailových pozicích. Z praktického hlediska lze hodnotu 50 procent považovat za krajní limit, jak vysoko až zdanění může dosáhnout. Švédská radikální levice, která zemi vládla v 80. letech, se dostala maximálně ke 49 procentům.

Zásadní seškrtání výjimek a daňově odečitatelných položek by sice vedlo k navýšení rozpočtových příjmů, ale za vysokou cenu. Poklesly by příjmy domácností a firem, a to drasticky. Zejména nízkopříjmové domácnosti by byly těžce postiženy, a to nejen samotným zvýšením daní, ale také hospodářskou krizí, která by zajisté následovala.

Toto vše by vyvolalo enormní tlaky na sociální systémy – a rázem bychom se dostali do situace Dánska, Francie nebo Švédska, ovšem bez silného domácího kapitálu, který tyto země živí. Připomeňme, že ještě v roce 1969 Dánsko vybíralo na daních méně v poměru k velikosti ekonomiky než nynější Česko. Francie vybírala přibližně stejně: dodnes jsou 60. léta ve Francii vzpomínána jako zlatá éra.

Nejprve je tedy nutné vybudovat silný kapitalismus založený především na domácím kapitálu. Teprve poté je možné zvýšit daně a budovat sociální stát. Opačný postup byl zkoušen v mnoha zemích, především v Africe, v Indii a v Latinské Americe během 70. a 80. let, avšak nikde se neosvědčil.

Zeman má však přece jen v něčem pravdu. Český daňový systém je co do odpočtů velmi macešský vůči bezdětným. Ti jsou oproti rodinám s dětmi více znevýhodněni již jen v Polsku, Lucembursku a v Kanadě. Toto opatření vypadá jako politika směřující ke zvýšení porodnosti, ale není: znevýhodněni jsou především ti, kteří rodiny budou teprve zakládat. V každém případě data nepodporují hypotézu, že by daňové zvýhodnění rodin se dvěma a více dětmi podporovalo míru porodnosti (spíše naopak).

Záleží na provedení

Je rovněž pravda, že český daňový systém patří mezi ty složitější. Světová banka srovnává čas potřebný na splnění daňových povinností (DPH a daně z příjmu podniků a jednotlivců, včetně odvodů). Pro Česko uvádí čas 230 hodin ročně. To je sice mnohem lepší výsledek, než má Brazílie (s 1501 hodinami nejhorší v tabulce), Bolívie nebo Venezuela, ale Estonsko nebo Lucembursko si vystačí s méně než 60 hodinami ročně, Švýcarsko potřebuje 63 hodin. Norsko, Finsko a Litva se vejdou pod 100 hodin.

Jen velmi málo vyspělých zemí má daňový systém složitější (časově náročnější) než Česko: Slovinsko, Izrael, Itálie, Portugalsko, Maďarsko a Polsko. Spojené státy, se svými notoricky komplikovanými daněmi, si vystačí se 175 hodinami ročně. A dokonce i daňové peklo jménem Německo je o něco méně náročné než Česko.

Návrh omezit některé daňové odpočty a celkově zjednodušit systém má tedy racionální základ. Záleží ovšem na provedení. Pokud však jde o vyrovnané rozpočty a nízký státní dluh, zde je třeba především hlídat výdajovou stránku. Ekonomika se stále poměrně slabým domácím kapitálem si nemůže dovolit experimenty se skandinávským nebo francouzským státem blahobytu.

LN, 6.1.2022

Autor je ekonom, Alghorithmic SICAV

Robot Investment Calculator