Kdekdo se dnes ptá: jak tomu rozumět, jak souvisí ekonomie se zdravým rozumem? Od jedněch slyšíme, že má stát stimulovat ekonomii, jinak spadneme do stagnace/recese (splácet můžeme později v době prosperity) od druhých, že máme škrtat a škrtat, jinak nás dluhy potopí a nastane superrecese a bankrot. Šetřit nebo utrácet? Babo raď!

Protichůdně to zní i z nejvyšších míst od počátku hypoteční krize, (Merkelová/Obama) a nedávno se střetl šéf Evropské banky s šéfkou Měnového fondu. Stimulace nebo kontrakce?

Problém jednoduchý, politicky složitý. Pudl je v tom, že je třeba dělat obě věci naráz a Američané navzdory sporu Republikánů (méně danit, méně utrácet) s Demokraty (více danit, více utrácet) to vědí, protože na rozdíl od Evropanů těch unijních nežijí v oblacích politické ideologie.

Ekonomiky jsou totiž dvě. Dvě zcela protichůdné materiální oblasti, byť provázané politikou, čili aktivitou těch, kteří nenechají nic na pokoji. Trh a stát. Trh vytváří reálnou zaměstnanost, stát jenom fiktivní, placenou těmi z trhu. Trh vytváří HDP, stát se přiživuje, jednomu ubírá, druhému dává. Trh je zisk, stát je ztráta.

Pokud stát podniká (což by neměl), tak z toho, co sebral, financuje něco, co může být buď zcela ekonomicky zbytečné (například tunel na místě, kde být nemá), nebo něco, co má hodnotu jen částečnou (tunel potřebný, ale korupcí, byrokracií předražený, luxusní nebo nekvalitní). Za nepotřebný tunel stát do hospodářství vrací z vybraných daní, kterými utlumil ekonomiku, něco na mzdách a na vyhozeném, leč koupeném materiálu a ztráta je pro celé hospodářství řekněme 80 %. V případě tunelu potřebného stát hospodářství prodělal řekněme 50 %, vše bude pak záviset na míře byrokracie a korupce.

Stát se má tedy v maximálně míře podnikání vyhýbat. Tunel má postavit podnikatel za své a vybírat mýtné, stát má hlídat, aby tunelář svého monopolu nezneužíval.

Stát je ovšem nutné zlo, bez státní správy, policie, jurisdikce i politiků se neobejdeme, má být skromný, poctivý, jednoduchý, minimální i mocný a tvrdý ve vymáhaní pořádku a spravedlnosti. Má být co nejlevnější, protože je jaksi navíc, a dluhopisy jsou symptomy jeho nemoci. Soukromý úvěr může být investice, státní úvěr téměř nikdy.

Takže škrtat nebo utrácet? Jean Claude-Trichet (ECB) je sice v područí europolitiků, ale na rozdíl od právničky Lagardové (MMF) je přece jen ekonom. Stát, takhle zadlužený, který v Evropě spolyká téměř 50 % HDP, leží na ekonomice asi jako permafrost na sibiřských přírodních pokladech a nemá už prostor k růstu. Sebemenší zvýšení daní poškodí hospodářství exponenciálně. Navíc plošné zvýšení DPH na elasticky různorodé zboží zlikviduje na trhu celé segmenty (nebulvární tisk a knihy, nebo kvalitnější potraviny) a stát z nich nic nevydusí, ba může i ztratit, jak prokázalo zvýšení daní spotřebních na paliva. Měli bychom tedy začít po americku stát omezovat a daně snižovat.

Ale kdepak u nás! Škrtat adresně, to bolí – zaměstnace/odbory/voliče/ i politiky- a než se hospodářství otřepe a začne růst, je po politikovi. A tak lépe roztrousit mlhu nepřímých daní na kraj i na duše. Potopa až po nás.

LN, 16.9.2011