Článek 122 Lisabonské smlouvy spolu se slibem záchranného balíku v hodnotě 750 miliard eur zřejmě vejdou do dějin Evropské unie. Pár vět, které dokážou zbourat dosavadní tabu, možná bude na počátku konce společné měny i dalšího prohlubování politické integrace.

Konec pravidel

Zmiňovaná pasáž v Lisabonské smlouvě umožňuje v „důsledku katastrofy“ obejít jakákoliv dříve naprosto neporušitelná pravidla. A kroky Evropské centrální banky, která sdělila, že bude nakupovat i státní a soukromé dluhopisy, jdou přesně v tomto duchu.

ECB se nyní chová v podstatě stejně jako už delší dobu americký Fed. Intervenční nákupy mají vytvořit prostředí, kde ceny řeckých, portugalských a španělských dluhopisů vzrostou zpět ke svým nominálním hodnotám. Tím se uměle sníží jejich skutečná rizikovost. Úkolem je přesvědčit investory, že když řecké bondy nakupuje ECB, v nejhorším případě je vykoupí i od nich. Tím pádem nemohou reálně prodělat.

Jenže vzpomeňme si, jak obdobná akce dopadla v Americe. Fed masivně pumpoval peníze držitelům bezcenných aktiv, jimiž byly v podstatě paušálně banky. Ty pak s vládními penězi v poklidu hrály na burzách a vydělávaly, aniž by je formou úvěrů vracely do ekonomiky. Za erární prostředky se tím de facto prodloužilo zamrznutí úvěrového trhu a trvání krize jako takové. Situace v Evropě je sice mírně odlišná, nicméně plakat nad výdělkem budou šéfové EK a ECB stejně intenzivně.

Všechno špatně

Navíc EU nyní přislíbenou sumu evidentně nemá. Trhy to vědí, a proto po první vlně euforie ze silného prohlášení opět zavládla skepse. Z oněch 750 miliard eur můžeme považovat za jisté peníze od Evropské komise, které jdou přímo z unijního rozpočtu. To je šedesát miliard eur. Další poměrně jisté prostředky, konkrétně 250 miliard eur, jsou v moci Mezinárodního měnového fondu (MMF). Dohromady tedy 310 miliard eur. Zbylých 440 miliard, vyslovených jako politická garance zemí eurozóny, jsou peníze čistě virtuální.

Z hlediska psychologie potenciálních bankrotářů je nadmíru negativní fakt, že byla vyslovena paušální záruka. Současně EK vystavila stoprocentní garanci za veškeré problémy s veřejnými financemi, do kterých se země eurozóny mohou dostat. Dokud byla situace nastavena na variantu „reformuj, nebo padni“, plány úspor jen svištěly, škrty svou intenzitou trhaly papír a řecký premiér Jorgos Papandreu stál v pozoru, kdykoliv se mu zavelelo. To vše evropská záchrana popřela. Každá země si nyní může dovodit, že o ni bude pečováno unijními prostředky a za její nezodpovědnost zaplatí účet ostatní. Jak dlouho to vydrží hlavní sponzoři této šílené akce, je ve hvězdách.

Avšak psychologický efekt, podporující další bezuzdné zadlužování, není zřejmě tím nejhorším, co se dá očekávat.

Kdo vydělá

Klasická otázka „cui bono?“ obrací pozornost k finančním institucím. Proč ratingové agentury začaly snižovat úvěrová hodnocení zemí právě teď, když se celých deset let ví, že už vstup Řecka do eurozóny se uskutečnil na základě zfalšovaných údajů? Stejně tak růst dluhu, mezd, státního aparátu a stagnace ekonomiky jsou v tomto prazvláštním koutě Evropy pozorovatelné už roky. Nyní však najednou klesají ratingy o dva stupně během pár dní a vyhrožuje se snížením i České republice. Do toho ceny kontraktů CDS, tedy jakéhosi pojištění proti krachu, vzrostly u pětadvaceti velkých evropských bank a pojišťoven na rekordní úroveň. Začíná se opakovat historie po pádu Lehman Brothers. Oznámení ECB, že bude nakupovat i soukromé dluhopisy na sekundárním trhu, totiž neznamená nic jiného, než že oněch 310 miliard eur už je nyní pevně zachycených v hledáčku finančních institucí, zpravidla bank. Právě ty jsou totiž těmi „soukromými“ vlastníky dotyčných bondů.

Jako na drátkách

Časová osa je jednoduchá. Ratingové agentury nechávaly problém řeckých dluhů vyhnívat tak dlouho, až vznikl vlivem krize neřešitelný stav. Finanční instituce začaly spekulovat proti euru, spolu s ratingem „napařily“ Řecku nesplatitelné úroky a donutily zbytek eurozóny zatáhnout za záchrannou brzdu. To byl první příslib 110 miliard eur pomoci výměnou za reformy. Řekové pak přilili benzín do ohně dalším lapsem ohledně skutečného stavu rozpočtového deficitu k HDP za loňský rok. Trhy se zalekly blížícího se krachu Řecka, potažmo možných problémů bank, které drží vládní dluhopisy. Nastal skokový nárůst cen CDS. To celé vedlo až k prolomení nedotknutelných pravidel zakazujících monetizaci dluhů a prohlášení o 750miliardovém záchranném polštáři. Není snadné ubránit se dojmu, že finanční instituce si svým postupem plánovitě vynutily kroky ECB a zahájení odkupu bondů i ze soukromé sféry. Tři sta deset miliard tu pak leží na švédském stole, stačí je jen vyzobat. Kdyby došly, je tu příslib dalších čtyř set čtyřiceti miliard navíc. Není se pak ani čemu divit, že finanční instituce přestávají být aktivní na mezibankovním trhu. Peněz na hraní mají dost jinde, a podstatně levnějších.

Důsledky

V delším období samozřejmě přinesou současné aktivity ECB následky. Pokud jakákoliv centrální banka nakupuje dluhopisy, platí za ně virtuálními penězi, zcela nekrytými růstem ekonomiky. To nutně vyvolá růst inflace. Výsledkem může být opětovné omezení úvěrů do soukromého sektoru, a tím pádem konec hospodářského oživení. Možné důsledky už dnes daleko převyšují rizika, která by obnášel řízený řecký bankrot. Pak je tu samozřejmě otázka dopadů na euro. Maastricht a Pakt stability a růstu měly za cíl udržet euro coby měnu charakterem podobnou bývalé marce. Jenže s inflačním bubákem v zádech se charakter měny razantně změní. Navíc dlužníci se přesvědčí, že závazky za ně zaplatí někdo jiný. To bude počátek konce společné měny.

Credit default swap (CDS). Rozšířený finanční derivát, jehož název by se dal přeložit jako směna úvěrového selhání. U tohoto derivátu se kupující zavazuje hradit prodávajícímu pravidelné platby a oproti tomu dostane vyplacenu předem dohodnutou částku v případě, že nebudou dodrženy podmínky splácení podkladového finančního instrumentu. Plnění nastane, pokud dlužník – obvykle třetí strana – není schopen splácet úvěr.

Monetizace dluhu. Centrální banka na nákup státních dluhopisů použije nové „peníze z ničeho“. Stát získané prostředky vydá na snižování schodku státního rozpočtu. Dluh je tím monetizován. Nové peníze v ekonomice mají za následek růst inflace.

Týdeník EURO 20/2010