V poslední době se čím dál častěji objevuje názor, že přesun výroby z Evropy na druhý konec světa má sice své ekonomické opodstatnění, ale že se tím zároveň stáváme závislí na těch, co nejsou zrovna našimi kámoši.
A že by tedy nebylo od věci vrátit výrobu zase na starý kontinent. Pro tento scénář hovoří i důvody ekologické, protože převážením zboží z jednoho konce světa na druhý (tedy vlastně z druhého na první) zvyšujeme jeho „uhlíkovou stopu“, což prý přispívá ke klimatické změně, a tedy i k tomu, že se co nevidět obyvatelé naší planety uškvaří.
Což o to, ta úvaha má svoji logiku. Ale položme si otázku, zda je dnes vůbec možné takový přesun uskutečnit a pokud ano, co by to všechno znamenalo. Třeba v případě takové Číny. Závislost na ní totiž leží Evropanům v žaludku opravdu hodně. Jenomže nahradit její produkci není jen tak. Ona totiž už dávno není jen kopírovačem toho, co „západní“ mozky vymyslí, ale je technologickou velmocí, která je schopna v řadě oblastí sama určovat směr vývoje. A tak nevyrábí jen levné šunty, ale je schopna konkurovat i kvalitou. I když se nevzdala ani výroby braku. Bodejť by také ne, když se najde tolik Evropanů ochotných jej kupovat...
Čína zásobuje svět vším možným, přičemž třetina jejího vývozu jde do EU a USA (zde). Z pohledu struktury jde pak především o elektroniku, strojní zařízení, oblečení, ale zajišťuje také třeba zhruba polovinu světové produkce oceli (zde). Což je kupříkladu komodita, ve které je na ní EU závislá poměrně zásadně, protože dovozem z ní kryje asi čtvrtinu své spotřeby (zde). Konkrétně to dělá téměř 50 miliónů tun. Pokud bychom tedy chtěli být ve výrobě oceli na Číně nezávislí, znamenalo by to postavit tak pět až deset nových oceláren, které čoudí, smrdí a produkují spoustu odpadu. Dokážete si představit, že v době „green dealové“ by bylo něco takového možné? Podle mne je to absolutní fikce...
Ono totiž snížení závislosti na Číně neznamená jen přesun výroby „čisté“, jako například elektroniky, ale i té „špinavé“, jako třeba již zmiňované výroby oceli nebo chemických produktů. Tedy těch, které s sebou přinášejí zvyšování emisí (nejen) CO2 a další ekologické zátěže. Což by dokonale odkrylo naše klimatické pokrytectví. To se nám to moralizuje o záchraně planety a o tom, jak jde EU příkladem celému světu, když jsme odlifrovali „špinavou“ výrobu právě do zemí, jako je třeba Čína a Indie. A ještě na ně ukazujeme prstem, že jsou největšími znečišťovateli (zde) a málo se „klimaticky snaží“ (zde).
Přesun produkce do Evropy s sebou však přináší i další problémy. Ono se totiž nedá vyrábět bez energie. Kde ji vzít? Navíc za situace, kdy jí bude na starém kontinentě spíše méně než více poté, co jsme si ji zakázali napříště vyrábět spalováním fosilních paliv (především uhlí) a eklhaft začíná být i jádro. A spoléhat se jen na vítr a Slunce? Dle mého soudu to nejsou zdroje dostatečně stabilní a vždy je potřeba mít v záloze něco, co nahodíme ve chvíli, kdy nebude dostatečně foukat nebo svítit. Takže bez budování nových energetických zdrojů nezávislých na rozmarech přírody se nejspíš neobejdeme. Leda by se klimatičtí aktivisté nabídli, že v případě bezvětří budou foukat do vrtulí...
Další otevřenou otázkou je zásobování surovinami. Evropa je na ně poměrně chudá, respektive je už hodně vytěžená. Takže by to logicky znamenalo jejich dovoz a místo ocelových ingotů by se tak importovala železná ruda. A schválně, kde myslíte, že ji mají nejvíc? No samozřejmě že v Číně (zde)...
Nezapomínejme ovšem ani na to, že v těchto provozech bude muset taky někdo pracovat. A že bude muset být dostatečně kvalifikovaný a navíc v tom správném oboru. Pokud takové lidi vůbec v Evropě seženeme, tak je bude třeba také odpovídajícím způsobem zaplatit. Mzdové náklady jsou pochopitelně podstatnou položkou ceny produkovaných výrobků. A protože v Číně jsou a ještě nějakou dobu budou mzdy nižší než v Evropě (zde), budou evropské výrobky nejspíš dražší než ty dovážené.
To otevírá otázku konkurenceschopnosti takové výroby. Dokáže evropský výrobce při vyšší ceně nabídnout něco navíc, aby přesvědčil evropského zákazníka, že si má jeho produkt koupit? A když ne, jak tedy dosáhnout toho, aby Evropané evropské zboží kupovali? Dát jim to befelem se naštěstí (zatím) nikdo neodváží a vytvářet nové celní bariéry na čínské zboží znamená rozpoutat obchodní válku. Což je disciplína, ve které jsou Evropané stejně dobří jako tučňáci v létání...
Dle mého soudu se zkrátka ukazuje, že řečičky o snižování závislosti na Číně jsou jen zbožným přáním lidí, kteří neumí, nebo nechtějí domýšlet, co to vlastně všechno obnáší. Nejsou lidi, nejsou suroviny a není jasné, jestli by byly takové výrobky v porovnání s těmi čínskými vůbec konkurenceschopné. A navíc by nejspíš musela bruselská vrchnost zapomenout na Green deal a plnění ambiciózních „klimatických závazků“. Což podle mne těmto úvahám zasazuje ránu z milosti...
Co dodat? Snad jen slova klasika: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.“
Převzato z blogu se souhlasem autorky