Historie se opakuje. V době, kdy česká ekonomika rostla nejrychleji v dějinách (roku 2006), činil deficit státního rozpočtu 111 miliard korun, tedy 3 %. Laici se divili, odborníci žasli. Štědrou sociálně demokratickou vládu nahradila vláda pravicová, která v dobách recese šetřila, kde se dalo. Odborníci se neshodnou, zda to bylo dobře nebo špatně. Mluvilo se o „tupých škrtech“ a o tom, že není správné zvyšovat daně v době recese (nadto aby daně zvyšovala pravicová vláda), a je možné, že bylo k dispozici lepší řešení než to, které prosadil ministr Kalousek. Nicméně současná vláda zdědila státní finance v relativně dobrém stavu a usmálo se na ni štěstí: Ekonomika začala růst (na tom současná vláda žádnou zásluhu mít nemohla) a nyní se Česká republika, pokud jde o růst HDP, dokonce ocitla na špici Evropy.

Není úplně jasné, čím to je. Možných vysvětlení je více a navzájem se nevylučují. Dvě jsou nasnadě: Za prvé – krize skončila v celé Evropě a naše ekonomika, tažená exportem, z toho přirozeně profituje. A za druhé – Kalouskovo šetření za Nečasovy vlády vedlo k šetrnosti i občany. Mnohá vydání byla odložena, ale ne všechna vydání lze odložit natrvalo. Třeba auto nebo lednička už opravdu dosloužily. Nebýt krize, pořídil by si občan nové auto o rok či dva dříve; kvůli krizi ale nákup nového auta odkládal.

Z hlediska růstu HDP na tom byla Česká republika v prvním pololetí nejlépe z celé Evropy. Ano, vím, že HDP nemusí mít vůbec přesnou a jasnou vypovídací hodnotu (chcete-li se o tom dovědět víc, přečtěte si knihu Vladimíra Pikory a Markéty Šichtařové „Nahá pravda“, tam je to pěkně polopaticky vysvětleno), leč zatím nemáme nějaký vhodnější srovnávací údaj, od kterého bychom se mohli odpíchnout. Ať už je údaj o HDP jakkoli nepřesný nebo problematický, i mnoho dalších indikátorů svědčí o tom, že ekonomika roste a nezaměstnanost klesá. Lze říci, ideální období na to, aby vláda dala státní finance do pořádku. Jinými slovy, ideální situace pro dramatické snížení nebo rovnou odstranění deficitu státního rozpočtu. Co však navrhuje „dobrý hospodář“ Andrej Babiš? Na příští rok navrhuje rozpočet s deficitem 70 miliard korun.

Na omluvu vlády lze říci, že vláda nehospodaří s výdaji ve výši 1138 miliard korun. Značnou část těchto výdajů totiž tvoří výdaje mandatorní, které jsou dány rozhodnutími, jež tato vláda neudělala a která vesměs nemohla ani ovlivnit. (Mandatorní výdaje tvoří především důchody a sociální dávky.) Podíl mandatorních výdajů se průběžně neustále zvyšuje. V tomto roce činí výdaje vládního rozpočtu 1138 miliard korun, z toho připadá 714 miliard korun právě na mandatorní výdaje. Vláda tedy může přímo ovlivnit jen menší část státních výdajů. Má-li tedy pečovat o infrastrukturu, zvýšit platy učitelů, dostát svým závazkům vůči NATO a zvýšit výdaje na obranu, a posílit financování vědy a výzkumu, stojí před těžko řešitelným úkolem i v době rostoucí ekonomiky.

Vláda ovšem některými svými kroky přispěla k této neradostné situaci. Zrušila poplatky u lékaře v době, kdy náklady na zdravotnictví nemohou nestoupat – kvůli novým a účinnějším lékům, které prodlužují lidský život, nicméně jsou často velmi nákladné. Zrušila bezzubý a nedotažený pokus o penzijní reformu, tzv. druhý pilíř, místo aby navrhla mnohem odvážnější důchodovou reformu. Zvýšila minimální mzdu, místo aby ji úplně zrušila. (Jedním z důvodů, proč je v USA mnohem nižší nezaměstnanost a mnohem pružnější pracovní trh než v Evropě, je právě neexistence institutu minimální mzdy.) Proto nehodlám vládu příliš omlouvat – mnoho kroků, které podniká, vede ke zvýšení mandatorních výdajů a vláda to dělá dobrovolně, nikoli pod nějakým tlakem.

Vyrovnaného rozpočtu bychom ale měli dosáhnout. Hospodaření se schodkem znamená, že problém přesouváme na další vlády... a především na další generace. Neměli bychom se spokojit s argumentem, že poměr státního dluhu vůči HDP je u nás velmi příznivý ve srovnání s mnoha jinými evropskými státy. Kdyby se nám podařilo dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, případně výrazně snížit státní dluh, mnoho bychom ušetřili a mohli bychom třeba přidat učitelům. Co nám v tom brání? Pro mnohé lidi se jedná o poměrně složité úvahy a není politika, který by lidem vysvětlil, že v zájmu našich dětí je, abychom si trochu utáhli opasky. (Připomínám, že málokdo je ochoten tyto věci jasně a srozumitelně vysvětlovat tak, jako u mnohých velmi neoblíbený Miroslav Kalousek.) Ale možná že ani argumentace blahem našich dětí by nepomohla. Vždyť mnozí o děti ani nestojí, ani je nemají. Takže, jak se praví v Bibli, „jezme, pijme, po nás potopa“.

9. září 2015