Ekonom Miroslav Zámečník představil svou „exit strategy“, tedy dokument, který by měl být jakousi cestovní mapou, podle níž se Česko dostane ven z rozpočtové krize. Ponechme stranou, že už zvolený název je zavádějící. Termín exit strategy se používá ve spojení s ukončením užívání mimořádných nástrojů měnové a fiskální politiky, případně pro ukončení investice. Zámečníkův dokument je místo toho návodem na cestu z recese, která v Česku ani ve své podstatě není, neboť hrubý domácí produkt pravděpodobně již tři čtvrtletí po sobě roste. Exit strategie by tedy měla být pouze o návratu fiskální politiky do stavu před krizí.

Zámečníkův dokument je ale mnohem víc. Jde o autorův pohled na to, jak by se Česko mělo zbavit primárního salda vládního sektoru ve střednědobém výhledu. Ambice ušetřit sto miliard korun ročně je sice chvályhodná, prostředky k jejímu dosažení jsou však mírně řečeno nevyvážené.

Odpudivě vysoké daně

Stomiliardový cíl lze poměrně jednoduše naplnit návratem k úrovni mandatorních výdajů na hodnoty z dob před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Jejich rozhazovačný étos na vlně největší hospodářské konjunktury posledních desetiletí nás každoročně připravuje o osmdesát miliard korun. Přitom od státu dostává nějakou formou peníze padesát procent ekonomicky aktivní populace. Tento neuvěřitelný stav je neudržitelný. Druhým vydatným kanálem jsou daňové výjimky. V nich se skrývá těžko uvěřitelných zhruba šedesát miliard korun. V roce 2005 šlo o čtvrtinu výnosu daně z příjmu právnických a fyzických osob dohromady. Kompromisem a ponecháním „pravicově i levicově nezrušitelných“ položek na obou hromadách peněz by se z celkových 140 miliard oněch plánovaných sto lehce našlo. A bylo by to navýsost spravedlivé řešení. Proč by měl stát dotovat třeba stavební spoření, které ke stavění využije ve skutečnosti tak procento zúčastněných? Je snad příjem v podobě dvou stovek přídavku na dítě kruciální položkou rodinného rozpočtu?

Zámečník však má jiné recepty. Stavební spoření a podporu hypoték zmiňuje, ale za současné obavy z vlivu tohoto opatření na spotřebitelskou poptávku. Komické, zejména ve světle dalších plánovaných opatření. Tedy zvýšení majetkových daní na „odpudivou úroveň“, navýšení jednotné sazby daně z příjmu na třicet procent či zavedení dalšího pásma, výrazné zvýšení dolní sazby DPH, spotřebních a ekologických daní. Hodlá také vymyslet nové daně na „nezdravé věci“. Tahle opatření poptávku jistě rozproudí.

Zakázky na internet

Druhým velkým zdrojem peněz má být omezení korupce. Tady už se drží Zámečník při zemi, aby navrhovanými kroky neohrozil pozice těch největších korupčníků. Navrhuje stop veřejným zakázkám pro firmy s nedohledatelným vlastníkem – v pořádku. Chce co nejvíce zakázek na internet – proč ne všechny? Nic jako strategická zakázka neexistuje. To abychom předešli standardní výmluvě. Všechny jsou nakonec „zveřejněny“ a probrány v novinách, jen s tím rozdílem, že šmelináři a korupčníci jsou sice známí, avšak nepostižitelní. Zavedení agenta „bonzáka“ přinese jen málo. Skutečně velká ryba bude znát totožnost provokatérů dřív, než jejich akci schválí šéf dotyčného policejního týmu. Co si budeme nalhávat, jsme v Česku. Naopak novela zákona o obcích, která by i dle nevládních organizací značně vykryla prostor pro „šmelení“ s pozemky a nemovitostmi v majetku měst, tedy nejoblíbenější korupční nástroj starostů, stále odpočívá v pokoji.

Celkově vzato je celá strategie napsána tak, jak by ji asi „sesmolil“ i sociálnědemokratický ekonomický expert Jiří Havel. Kosmetické kroky proti korupci jsou víceméně pro smích, z drakonického zvýšení všech daní a zavedení nových jde mráz po zádech. Přitom přidáme-li ke 140 miliardám z dávek a výjimek efekt zveřejnění všech zakázek od dvaceti tisíc korun na internetu včetně celých smluv o dílo a dodatků až po předávací protokol, můžeme přičíst odhadem dalších šedesát miliard úspor. To je celkem dvě stě miliard a vzhledem k původnímu cíli to představuje stomiliardový polštář pro hledání konsenzu na míře jednotlivých zásahů do systému.

Týdeník EURO 3/2010