Svou úvahu na téma opětovného schválení reformních zákonů začnu od Adama.Aston v upoutávce na svůj úvodník ze 7. 11. napsal: "Okázalá parlamentní bitva skončila po jedenácté hodině večerní. Reformní balík je laděn do snesitelného maxima sociálně. Takové reformy měla navrhnout sociální demokracie, dokud byla u moci."

Tímto prostým konstatováním bychom možná mohli toto téma opustit a věnovat se něčemu "zajímavému", tj. jestli vystoupí Řecko z eurozóny či jestli padne Berlusconi v Itálii a země se vydá prošlapanou řeckou stopou.To by ovšem bylo příliš velké zjednodušení. ČSSD do odporu proti reformám navržených Nečasovým kabinetem vložila příliš mnoho politického kapitálu. Větu z úvodníku Astona je tedy možné číst i jednoduše tak, že u nás neexistuje věrohodná sociální demokracie?!

Podívejme se proto na naši současnou situaci řeckou optikou. Naše zadlužení je dle některých ekonomů, které i já osobně považuji za realisty (Dlouhý a řada dalších), malé a zřejmě bychom si mohli dovolit i zadlužení větší. Nicméně je pravdou, že náš dluh i pod Nečasovou vládou roste ročně o 100 a více miliard korun. Jak by to tedy dopadlo, kdyby u moci byla ČSSD?! Možná by se o něco více, než navrhuje dnešní vláda, zvýšila složená daňová kvóta (experti ČSSD hovoří až o 4 procentních bodech), dluh státu by ale jistě rostl stejným, ne-li vyšším tempem "podporou investic".Je tedy příznačné, že i "spořivá" vláda seká stále velké dluhy a záměr na rychlejší snižování deficitu státního rozpočtu hatí možný návrat druhé krizové vlny minimálně v Evropě díky krizi společné evropské měny.Je-li proto rychlejší seřezání deficitu politicky nereálné (i dnešní vládní strany chtějí být v příštích volbách opětovně úspěšné), je další růst státního dluhu spíše realitou, aniž bychom to přímo "chtěli". Je to výsledek současné krize důvěry v evropskou měnu a v evropský ekonomický model.

Vládou přijaté a parlamentem schválené reformní zákony jsou zřejmě jakýmsi maximem možného, co lze ještě považovat za politicky průchodné k tomu, aby vládní strany měly vůbec v dalších volbách jakous takous šanci. Boj české postbolševické levice proti zákonům, které i v nelehké době krize nejsou zdaleka tak asociální, jak je levice kreslí, je proto sice na jednu stranu pochopitelný z opozičních lavic. Ve skutečnosti je však minimálně nekorektní, co se dopadu zákonů na život v našem státě týká. Prakticky vůbec se šetření státu nedotýká důchodců a rodin s dětmi. Pro tyto skupiny vláda připravila balíček kompenzací. Zdravotnictví sedíky připraveným změnám vyhne ještě hlubšímu propadu příjmů. V konečném důsledku se prohloubí o něco i daňová progrese směrem k vyšším příjmovým skupinám.

Každý, kdo to vydržel a sledoval ono panoptikální vystoupení levice v čase obstrukcí, se mohl na vlastní oči přesvědčit o prosté lidské hlouposti a neschopnosti přijít s něčím novým či originálním. Obstrukce tak jednoznačně odhalily jenom to, že je česká levice, tak zvaná sociálně demokratická, ideově uvízlá kdesi v polovině devatenáctého století. Stačí si však připomenout, že podle poslední analýzy (viz zde) patříme do první, zelené třicítky světa co se prosperity týká. Tak o co jde, soudruzi přátelé?