Podíl odborů na polidštění Kalouska. Toto téma by zasloužilo celou studii. Ministr financí v minulém týdnu na jedné frontě ustoupil od záměru zdanit řadu příjmů a zaměstnaneckých benefitů občanů (stravenek, jízdného zdarma…), čímž oddálil hrozbu neomezené stávky ve veřejné dopravě. Na frontě druhé pak připustil finanční pomoc státu krachujícím sklárnám. Tisíce jejich zaměstnanců bez peněz od své firmy i od státu jsou podle podnikových odborů dokladem absolutní neprovázanosti insolvenčního zákona a zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele.

Kalousek to obratem od neoliberálního tábora patřičně schytal. Zrádce jeden. Vždyť ještě nedávno držel lajnu a sborově pěl: žádná krize není, pokud ano, nás se netýká a jediným lékem na ni musí být totální deregulace, liberalizace, privatizace. Nyní změnil tóninu. Sotva však věřit, že definitivně. Dokonce i Národní ekonomická rada vlády je složená tak, aby nikdo příliš nevyčníval. Jeden monetarista vedle druhého plus pár často citovaných ekonomů, kterým premiérova zakázka třeba na chvíli zavře ústa. A jaký že cíl si poradní tým vytyčil? Zabránit některým opatřením, ba postavit hráz tendencím, jež se v boji proti krizi objevují v západní Evropě a Americe.

Kéž bychom se s ekonomickou elitou dokázali alespoň shodnou na tom, že nás čekají kruté měsíce. Už i ve Financial Times se píše, že éra finanční liberalizace byla érou krizí, násobně četnějších než před rokem 1973. Čemu se také divit, když ústředním motorem ekonomického růstu se stal – dluh. S vnějšími negativními tlaky ruku v ruce kráčí naše domácí potíže. V prosinci 2008 došlo k výraznému nárůstu nezaměstnanosti (o 31 951 osob) na 6%, zatímco počet volných pracovních míst klesá: na jedno takové připadají zhruba čtyři uchazeči. Pokud by se suma nezaměstnaných přiblížila pěti stům tisícům, scházely by už i prostředky ze státního rozpočtu. Není přesnějšího důkazu podhodnocení výdajových složek rozpočtu na rok 2009 než pasivní i aktivní politika zaměstnanosti.

Vedle chybějících zdrojů na veřejné investice je tíživým problémem postupující destrukce veřejných služeb a veřejných pojistných systémů. Za našimi hranicemi se penzijní fondy hroutí, ovšem ministr Nečas lobbuje za tzv. opt-out. Není přece většího vzrušení než hraní si (a spekulování) s penzemi na finančních trzích. A aby toho nebylo málo, kabinet se dosud nevzdal snahy okleštit zákoník práce.

Kampak se ztratili lidovečtí hlasatelé rodinné politiky? Kde je globální odpovědnost zelených? Jak si tváří v tvář krizi interpretovat slogany o kvalitě života, solidaritě, soudržnosti?

Zaražená zůstává i občanská společnost. Díky aspoň za ostražitost a neklid odborů. Na rozdíl od těch za oceánem sice neobsazují fabriky, ale dávají o sobě vědět, že jsou. A to přesto, že kodex „společenské odpovědnosti“ je firmami signován jen zvolna. Leckde si dokonce stále zahrávají s porušováním svobody odborového sdružování, nikoli to bagatelním trestným činem.

České odbory zatím vládě adresují rady, doporučení, varování. Vědí, s jakými kartami hrají. Dosavadní krotkost, při níž jsme maximum vzdoru viděli při červencové výstražné hodinové stávce proti plánům ministra Julínka ve zdravotnictví, však může brzy pominout. Nic na tom nemění postřeh šéfa ČMKOS Milana Štěcha, že v některých oborech by se při současné krizi zaměstnavatelům stávky docela hodily. Pro ostré lokty odborů je prostor všude tam, kde selhávají základní funkce státu. Přitom cesty, jak pomoci tuzemským podnikům i jejich zaměstnancům existují: například investice do výstavby škol, technologických parků, železničních koridorů, do protipovodňové obnovy meandrů řek apod. K dispozici je i tolik zatracovaný evropský fond zmírňující následky globalizace,

Nemíním předstírat bůhvíjakou znalost ekonomie. Jedno však vím jistě. Údělem člověka není přežívat, nýbrž žít. A také vytvářet hodnoty nejen materiální, ale též kulturní a duchovní. To jde za krize dost těžko. Moudré odbory to ví a v době krize nemlčí. Moudrá vláda to ví rovněž a v době krize odborům naslouchá dvojnásob. Přinejmenším v zájmu udržení sociálního smíru.

Literární noviny, 19.1.2009