Hrozí inflace. Poroste nájemné, nebo zlevní nemovitosti? Nebo dojde k obojímu?

Minulý týden začala Česká národní banka utahovat měnové šrouby, poprvé od propuknutí pandemie začátkem loňského roku. Zatím tak činí ohlášením zvýšení takzvané proticyklické kapitálové rezervy. Banky tak budou muset od července příštího roku držet více kapitálu. Do té doby také ČNB zvýší svoji základní úrokovou sazbu. Trh nyní sází na to, že až pětkrát v rozsahu čtvrtiny procentního bodu. Takže základní sazba by mohla činit 1,5 procenta. I pokud by ale představovala jen 1,25 procenta, stále půjde o jedno z nejrazantnějších zpřísnění měnové politiky mezi všemi zeměmi OECD. Uvažme, že před rokem touto dobou trh počítal s tím, že začátkem léta 2022 bude základní úrok ČNB stále jen na úrovni 0,25 procenta.

Z velké části stojí za nutností utahovat šrouby vyhlídka ekonomického zotavení České republiky, které nedovolí inflačním tlakům, aby příliš polevily. Naopak. Inflace se nyní vzmáhá celosvětově, byť světově významné centrální banky to mají za přechodnou záležitost. Bankovní radní ČNB ale signalizují, že budou zastávat více „jestřábí“ postoj. Nechtějí, aby si veřejnost ani v nejmenším pomyslela, že je jí současný inflační vývoj lhostejný.

Možná nejen přechodná záležitost

Ostatně, část ekonomů varuje, že inflace nakonec nemusí být jenom přechodnou záležitostí. Například profesor Steve Hanke z Univerzity Johnse Hopkinse upozorňuje, že inflace v USA se v brzké době dostane až na šestiprocentní úroveň.

Nutno však dodat, že ekonomové jako Hanke jsou monetaristy staré školy. Mají sklon k tomu, podceňovat proměnlivý vývoj takzvané rychlosti oběhu peněz. Čím je tato rychlost slabší, tím větší objem nových peněz mohou centrální banky a vlády do dané ekonomiky napumpovat, aniž by to bylo inflační. Pokud totiž centrální banka napumpuje do ekonomiky sebevíc peněz, ale ty se v ní nebudou otáčet, neb zůstanou nehnutě na účtech bank, vlády, firem či domácností, je to vlastně, jako by neexistovaly, a inflačně působit nebudou.

Naproti tomu takzvaní tržní monetaristé, monetaristé nového střihu, jako je Scott Sumner z Univerzity George Masona, takové obavy z inflace jako Hanke & spol. nesdílí. Většina bankéřů ze světově významných centrálních bank se přiklání k Sumnerovu postoji. Hrozí však to, že tak alespoň někteří z nich činí i proto, že je to „pohodlnější“, a to zejména ve vztahu k politikům. Politici jsou totiž vždy radši, když se měnové šrouby příliš neutahují. Krajním případem je v tomto ohledu v ekonomicky poměrně již vyspělém světě turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který v březnu odvolal šéfa tamní centrální banky, když ten se jal právě utahovat šrouby prý až příliš vehementně.

Nejliběji ovšem uším řady politiků zní závěry ekonomů zastávajících tzv. moderní monetární teorii. Ta se zamlouvá například progresivistickému křídlu Demokratické strany v USA, takže částečně je pod jejím vlivem i sám prezident Joe Biden. Ostatně to, jakým tempem pumpuje a hodlá pumpovat do americké ekonomiky nové biliony dolarů, nesnese srovnání s ničím předchozím. Zjednodušeně řečeno, moderní monetární teorie má za to, že země typu USA vlastně nečelí rozpočtovému omezení, protože si vždy mohou natisknout peníze na seberozmáchlejší vládní ekonomický program. Bude-li hrozit výraznější růst nákladů obsluhy dluhu, centrální banka srazí úroky. Dokud tento vývoj nevyvolá trvalejší citelné inflační tlaky, lze v něm pokračovat, aniž by se zvyšovaly daně.

Český konzervativnější postoj

Česká republika není Spojenými státy. I proto je dobře, že ČNB zastává konzervativnější, léty prověřený postoj a nechce projevit ani náznakem lhostejnost k inflaci. Znatelná tuzemská inflace je předně výsledkem toho, že Česko v předpandemických letech vykazovalo dramaticky vyšší růst pracovních výdělků očištěných právě o inflaci. V letech 2015 až 2019 stoupaly tyto výdělky v ČR průměrně tempem čtyř procent ročně, zatímco v eurozóně jen tempem 0,7 procenta ročně. Více než čtyřnásobný růst výdělků v období hned několika let pochopitelně představuje inflační tlak. Jestliže nemá za růstem výdělků zaostat kadeřník, ostříhání zdraží. Nemá-li zaostat pekař, zdraží housky. Pekař, a dokonce ani kadeřník navíc o práci příliš nepřicházeli ani během pandemie. Pokud ano, hlásili by se na úřadech práce, takže by se to odrazilo v citelném růstu míry nezaměstnanosti. Ta by však i letos měla zůstat nejnižší v celé EU. Což ale představuje pochopitelně další významný inflační tlak.

Inflační tlaky – domácí i globální – tedy skrze související růst úrokových sazeb přispějí dalšímu, byť již mírnému zpevňování české měny vůči euru či dolaru. Zároveň se projeví zdražováním hypoték. Růst úrokových sazeb na dluhopisech, třeba těch českých vládních, jenž se dostaví taktéž, učiní investice do nich atraktivnější. Banky či fondy tak budou více investovat do bezpečných dluhopisů, zatímco současně budou žádat vyšší výnos od jiných, alternativních investic, včetně těch do nemovitostí. Mají-li tedy nemovitosti zůstat nadále investičně atraktivní jako nyní i v čase vyšší inflace, bude muset růst příslušné nájemné nebo bude muset klesnout jejich cena. Nebo obojí dohromady. Inflace tak skrze růst úroků dluhopisů i hypoték může nakonec ochromit nemovitostní trh a přivodit na něm stagnaci, či dokonce pokles cen.

Autor je hlavní ekonom Trinity Bank, člen Národní ekonomické rady vlády

LN, 2.9.2021