Od roku 1990 se nám platy zdesateronásobily, zatímco státní dluh se zestonásobil. Občan, kterého finanční úřad bezodkladně postihne i za korunové nedoplatky, jen nevěřícně zírá, že jeho dluhový podíl narostl do výše jeho mnoha měsíčních platů, ačkoliv nic nezpronevěřil, ani se nijak neobohatil. Občan s hrůzou pozoruje, že profláknutí politici beze studu opět kandidují, navíc ověnčení hesly boje proti korupci, kterou mnohdy sami tolerovali. Podivuhodný obrat ve spořivosti předvedli ti, co mohli kdysi zabezpečit úspornější nákup padáků, které nepadaly, vojenských plovoucí transportérů, které neplavaly, a předražených bankovních úvěrů, které se nesplácely. Stejní politici si dnes troufnout kázat, jak ušetřit z našich občanských korun, aby se státní dluh, narostlý jejich předchozími chybami, nezhroutil. Je evidentní, že pokud chybný obchodní záměr, vzniklý často i úmyslně, je v řádu miliard, má jeho vlastník dostatek miliónů na zajištění příznivého právního řešení, zatímco občan ve svých korunových chybách si prostě takového právníka dovolit nemůže. Samozřejmě žijeme v období nelítostného boje o zisk, ale stát, kterému občané platí daně, by měl garantovat jakousi spravedlivou úroveň ziskuchtivosti a újmy všem, což by potažmo měli zaručit naši volení zástupci – politici. Občan tak zůstává vazalem politického pojetí spravedlnosti, v kterém politici mohou chybovat, ať už svoji nekompetentností či zaprodaností, ale kde občan musí každopádně platit!

Jedním z hnacích momentů společnosti je energie, její dostupnost, využití a pro občana zejména její stále narůstající cena. Řada občanů kdysi kývla na celonárodní akci vyměnit neekologické topení pevnými palivy za garantované ceny přímotopné elektřiny. Potichu se vše zdražilo (a zdražuje), stejně vypadají i liché sliby levného topného plynu, takže smog nad městskými aglomeráty je důkazem, že se vše vrátilo do původních kolejí lokálního spalování odpadků. Produkce elektřiny je zajisté nákladná, cenově náročné elektrárny, rozvody atd., nicméně jejich činnost zaručuje ekologický a lokálně kontrolovaný provoz. V rámci EU dnes vykazujeme sedmou nejdražší elektřinu, máme jednu z největších marží a navíc čtvrtinu energie vyvážíme. Navíc nepravidelně pracující a masově připojované obnovitelné zdroje energie (OZE) představují dodatečnou zátěž, která se stala diskusním námětem dnešních dnů. Energetické giganty představují pro platícího občana zdroj nepředstavitelných zisků a osobních odměn a zdá se, že ani státní ČEZ není nestranným hráčem, když sám investuje do výstavby a nákupu OZE nemalé částky a zároveň disponuje i podstatným vlivem na parlamentní scéně.

Energetický regulační úřad (ERÚ) odhaduje, že vinou přehnané podpory slunečních elektráren ceny porostou v příštím roce až o 13 procent pro domácnosti a o 18 procent pro podniky. Podívejme se na jiná nezávislá čísla předpokládaného instalovaného výkonu (OZE v MW) v daném roce, počínaje minulým rokem 2009, přes současný 2010 až po roky 2011 a 2012, která poukazují čísla 463, 1200, 1660 a 1665. Provozovatelé OZE tak dostanou proplaceno (v mld. Kč) 1.12, 4.91, 8.49 a 13.74 což by mělo činit na podíl navýšení ceny 1 KWh o reálných 0.02, 0.14, 0.26 a 0.27 (Kč v daném roce), což ale nijak nepoukazuje na katastrofická data dvouciferného zdražování. Proč existují rozdílná chybující data, ERÚ spočítá odhadem, kolik bude dělat v ceně elektřiny příspěvek na OZE v dalším následném roce. Pokud se splete, pak vzniklá chyba způsobí, že distributoři musí vykoupit více KWh, čímž se dostanou do mínusu. V dalším roce pak ERÚ tento minus rozpočte do ceny elektřiny, aby jim to vrátil. ČEZ odhaduje toto saldo roku 2010 na 7 mld. Kč (což podle výše uvedených dat může být nesmysl či úmyslná chyba navozující požadované zdražení). Je zřejmé, že gigantičtí producenti se snaží spekulovat ohledně cen a co možná nejvíce navýšit své ziskové marže. Pokud se ale podíváme na graf trendu zvyšování energie (podle Bechník, CZ REA)

vidíme, že odpovědnost za vzrůst cen má především liberalizace trhu.

Vládní garnitury se nemohou zbavit odpovědnosti za chyby, které vedly k současnému cenovému rozruchu, protože v rozhodující moment pozdě zareagovaly - jak ministerstvo průmyslu, tak také ERÚ. Pokud by tyto úřady splnily své povinnosti zavčas, tak by k tak razantní diskuzi o zdražování energie nemuselo vůbec dojít. Chybovala i politická scéna, když návrh zákona o podpoře OZE předložila v listopadu 2003 do Sněmovny vláda ČSSD (Špidla) a ne SZ, jak se veřejnost mylně domnívá. Norma vznikla ve spolupráci ministerstev průmyslu a obchodu a životního prostředí, které v té době vedli Urban (ČSSD) a Ambrozek (KDU-ČSL). Zákon měl stabilizovat podnikatelské prostředí a soukromí investoři měli pomoci splnit požadavek EU vyrábět do roku 2010 z obnovitelných zdrojů osm procent veškeré elektřiny, což nebyla špatná vize, za kterou bychom mohli být v budoucích energetických krizí vděčni. Z hlediska dnešního problému s vysokými výkupními cenami je zodpovědná poslanecká změna ustanovení o možnostech ERÚ upravovat výkupní ceny podle aktuálních nákladů a pozměňovací návrh omezující na polovinu možnost každoročně snižovat výkupní ceny o deset procent (poslankyně ČSSD Šedivá a následně i komunista Urban, což bylo odhlasováno většinou poslanců vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU a komunistů - jmenovitě Kalousek, Parkanová, Moldan, Julínek, Pithart, Schwarzenberg, atd.), když proti byli jen zákonodárci za ODS. Kdo za tuto chybu pyká, zase jen občané a nikoliv ti, kteří to způsobili, což může být dokonce považováno i za účelové rozhodnutí podporující nastupující spekulanty v podnikatelském okruhu OZE.

V souvislosti dynamického růstu OZE a jejího zastoupení na výrobě elektřiny jsme ještě nezahrnuli technický aspekt zázemí infrastruktury, který je zejména důležitý s ohledem na rozvoj společného elektro-energetického trhu a požadavkem na udržení vysoké spolehlivosti dodávek elektřiny (rekonstrukce zhruba 50 000 km přenosových a distribučních elektrických vedení), dnes vesměs zajišťovány v rámci omezených reserv.

Jistě by bylo možné zamezit spekulacím a udržet ceny elektřiny alespoň na letošní úrovni a nenechat je vyskočit kvůli špatně nastavenému ´sponzoringu´ OZE do závratných výšin. Podle expertů existuje několik možných cest. Státem zavedená speciální daň na sluneční elektrárny, jejichž výnos by mohl okamžitě předat dodavatelům, kteří by o dotaci snížili ceny pro spotřebitele. Stát by postupoval obdobně tomu, když chtěl snížit státní příspěvek do stavebního spoření. Stát by tak nesnižoval státní příspěvek, který byl v minulosti nasmlouván, ale volil by formu zvláštní daně, na což má právo, aniž by porušil princip patnáctileté návratnosti. Dále je možné zavést jakési zelené certifikáty (využívané Poláky nebo Rumuny). Výrobci OZE by tak od státu dostávali certifikáty, které by pak prodávali distribučním společnostem. Ty mají totiž povinnost dodávat spotřebitelům určitý podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů. V neposlední řadě by stát mohl využít až 90 miliard korun z výnosů emisních povolenek, které EU přidělila ČR 2013-2020, a stát by si proto v příštích dvou letech vzal překlenovací úvěr (než začnou povolenky z Bruselu platit). Toto se zdá jako realistická cesta, která může zabránit, aby se ceny elektrické energie v příštím roce zvýšily do úrovně přijatelných 5 %. Nešlo by o zásah do volného trhu, a tak by to mohl být správný a možná i nutný počin, když dnes platí české firmy za elektřinu víc, než jejich konkurence v Německu, Polsku, Francii, Španělsku a i severských zemích. Navrhované zvýšení poplatků za vynětí ze zemědělského půdního fondu, podpora lokální výstavby na střechách domů, skládkách, v průmyslových areálech, na protihlukových stěnách a dalších k tomu vhodných místech bude samozřejmostí.

Občané jistě nechtějí zůstat rukojmími politických chyb v této hře o miliardy, a jak vtipně říká jedno z pouličních hesel oslovující bývalé i současné kormidelníky průmyslu: „Už nebudeme potřebovat jen utažený opasek, určitě nám postačí provaz.“