Kupujte si, co chcete!

Ministr zemědělství Marian Jurečka ve čtvrtek 18. září představil svůj plán prosadit zákon, který by jasně definoval, co může být označováno jako česká potravina. V principu má jít o metodiku posuzování, kolik procent surovin výsledného produktu musí být českého původu, aby bylo možné potravinu označovat jako českou. Před časem tentýž ministr vyzval všechny instituce státní správy, aby nakupovaly a vařily převážně z českých potravin. Před týdnem zase oznámil, že investuje 50 milionů z peněz daňových poplatníků do osvětové kampaně pro spotřebitele, aby kupovali domácí potraviny.

Domácí produkt neexistuje

Troufám si tvrdit, že nic takového jako česká potravina nebo dokonce jakékoliv jiné české zboží neexistuje. Už samotná potřeba zákonem definovat, co musí splňovat „česká potravina“, ukazuje, že původ potraviny nelze většinou jednoznačně určit. Jak správně upozorňuje Matt Ridley, na výrobě každého produktu se podílí stovky, tisíce a možná i miliony lidí z celé řady zemí světa. Proč? Protože nestačí zkoumat výrobu výsledného produktu, ale i všech meziproduktů, surovin, strojů na výrobě pracujících, znalostí k výrobě nutných, atd. Co je nutné k tomu, abychom si troufli říct o vepřovém masu, že je českou potravinou? Stačí nám, že pochází z prasete vykrmeného v Česku, přestože se narodilo v zahraničním chovu, v zahraničí bylo poraženo a naporcováno, ba co víc, bylo vykrmeno krmivem dovezeným ze zahraničí, vyrobeným na strojích z jiného kontinentu, které využívají know-how z dalšího kontinentu? Nebo budeme zkoumat, ve které zemi nejvíce narostla přidaná hodnota?

Nic jako český produkt neexistuje! A to je dobře. Kdyby hypoteticky domácí produkt existoval, produkt vyrobený z ryze domácích surovin, na domácích strojích a jen na základě znalostí, které nikdy nepřekročily hranice státu, jeho cena by byla astronomická. Veškeré produkty, které máme každý den možnost kupovat, jsou dílem neuvěřitelného fenoménu mezinárodní směny, při níž si lidé napříč světem směňují zboží, které umí vyrobit relativně nejméně nákladně na celém světě. Aniž by si to sami uvědomovali. Díky tomu platíme za každý kousíček skládačky, která vede k finálnímu produktu, tu nejnižší možnou cenu.

Mylná doktrína protekcionismu

Jaký tedy má ono dělení na domácí a cizí produkty smysl? Proč by mělo naše spotřebitele vůbec zajímat, který produkt je český a proč by jej měli kupovat spíše, než produkty zahraniční? Na vině je staletí starý ekonomický mýtus výhodnosti protekcionismu. V minulosti byly charakteristickými nástroji protekcionismu cla, kvóty, vládní nákupy. Parametry obchodních bariér má dnes ve své moci Evropská unie a národním politikům tak zůstaly v rukou měkké nástroje. Těmi jsou právě všelijaké výzvy, reklamní kampaně, značky typu „klasa“ a podobně. Nezdražují dováženou produkci, ani nezlevňují místní, ale ve své podstatě škodí stejně, jako cla. Sdělují nám, že pokud nakoupíme domácí produkty, pomůžeme domácí ekonomice. To je obrovský mýtus. Pokud budeme nakupovat „české“, i když se to nevyplatí, nijak tím ekonomice neprospějeme. Stejně tak pokud budeme kupovat jen zboží vyrobené v naší obci, nijak tím naší obci nepomůžeme. Analogicky asi těžko pomůžeme rodinné situaci, pokud bychom směnu omezili jen na vlastní rodinu.

Neříkám tím, že bychom neměli nakupovat zboží od místních zemědělců! Místní produkce si může najít své zákazníky díky kvalitě, čerstvosti i ceně (nižní přepravní náklady). Říkám tím, že bychom si měli s čistým svědomím koupit dovážené zboží kdykoliv, kdy je lepší a levnější, než to domácí. Ekonomice tím neuškodíme. Protekcionismus ve své podstatě nechrání ekonomiku, chrání konkrétního výrobce před nevyhnutelným. Pokud si jeho produkty najdou zákazníky jen díky momentální kampani na podporu domácích produktů, pak bude mít stejné problémy ubránit se úspěšnější konkurenci ihned, jakmile efekt kampaně pomine.

To neznamená, že má ministr zemědělství sedět se založenýma rukama a nic nedělat. Může například pracovat na odstranění zbytečné byrokracie, která komplikuje podnikání českým producentům. Může usilovat o odstranění nerovné dotační politiky v Evropské unii nebo může ve vládě prosazovat snížení daní. Rozhodně by však neměl věšet spotřebitelům bulíky na nos za jejich vlastní peníze. A my spotřebitelé bychom si měli s čistým svědomím kupovat to zboží, které je čerstvé, kvalitní a levné, lhostejno odkud je. Tak jak nám napovídá rozum.

Autor je místopředseda Strany svobodných občanů