Něco takového jsme dosud neslyšeli. Mzdy se v příštím roce musí zvýšit dvojciferným tempem, požaduje Josef Středula, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů.
Ještě před pár lety by většina odborníků reagovala s tím, že se odborový předák snad zbláznil, teď se pouze potichu připomíná, že takové zvyšování by mohlo poškodit tuzemské firmy.
Reakce na požadavky odborů nejsou opatrné snad z toho důvodu, že podnikatelé a liberální ekonomové prostě připouštějí, že Středula dělá svou práci. Nejspíš si uvědomují, že má navíc úplnou pravdu. V takové situaci se těžko polemizuje a je lepší mlčet. Později může dojít k tomu, že odbory bez oponenta své nároky i argumentaci přeženou. Pak se s tím už dá nějak pracovat.
V každém případě je neudržitelné, že český pracovník dostává za stejný výkon třetinový plat ve srovnání se svými rakouskými či německými kolegy.
Tuzemští řemeslníci a technici získali při svých výjezdech do zahraničí dostatečné zkušenosti, aby viděli, že se v Německu nedělá ve vyšším tempu a že schopnosti tamních pracovníků nejsou o nic větší. Proč se tedy české firmy nepodělí o zisk se svými lidmi stejně jako jejich německá konkurence?
Přesto nebude snadné současný stav změnit z pohledu zaměstnanců k lepšímu. Na výkonech tuzemských pracovníků například vydělávají agentury, které své zaměstnance pronajímají do továren a inkasují třeba třetinu jejich mzdy.
Výrobním firmám tento systém vyhovuje, protože se pak mohou pracovníků operativně zbavit, když jim ubývají zakázky. Stojí za pozornost, že tohoto modelu využívá skoro každý, i renomované zahraniční firmy, třeba největší zaměstnavatelé v regionu.
Také neexistuje automaticky pravidlo, že stejná práce českých pracovníků zasluhuje západní mzdy. Tuzemské podniky totiž nejsou přes všechny dovednosti svých lidí stejně výkonné. Šetří na technologiích, které jsou tedy víc poruchové, navíc nedokážou výrobu dobře organizovat.
Vznikají prostoje, které se nakonec nedají řešit jinak, než nízkou úrovní mezd. Pokud tedy odbory prosadí vyšší mzdy, musí výrobní podniky zvýšit výkon, v první řadě zlepšit organizaci. Není přitom jisté, jestli to jejich manažeři dokážou a jestli z nich tedy část prostě nezkrachuje.
Rizikem je i zvyšování platů ve státní správě a podnicích pod veřejnou kontrolou. Často jsou jen málo produktivní a zvýšením mzdových nákladů na tom budou ještě hůře.
Předseda Středula nežádá nic menšího, než změnu hospodářské politiky, která byla dosud obdobně jako v dobách socialismu zaměřena na víceméně plnou zaměstnanost bez ohledu na mzdy.
Dává to smysl i z perspektivy hospodářského růstu, která v této chvíli stojí na růstu spotřeby domácnosti a vyšší mzdy vyžaduje. Jiná cesta k blahobytu neexistuje, a proto nezbývá, než se vydat do nejistoty.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus