... tak proč zakázky pořád neklesají?

Bohu díky platí, že i když analytici všech možných odstínů a specializací mluví o krizi (někteří ji velmi usilovně předpovídají již osm let), ekonomika si dělá, co potřebuje. A věštci jsou jí povětšinou celkem ukradení.

Kdybychom doslova věřili předpovědím, měli jsme si už dávno importovat krizi z Německa. Z českých novin to totiž vypadá, že náš největší soused a náš největší obchodní partner se zmítá v neřešitelných problémech. A nás už měly zavalit. K tomu jsme měli trpět sníženou obchodní výměnou s Ruskem, poklesem růstu v Číně, krizí eurozóny a tak dále, a tak dále.

Klíčovým ukazatelem budoucnosti je v českém prostředí nenápadná zpráva statistického úřadu o nových průmyslových zakázkách. Skoro nikdo s ní neargumentuje, skoro nikdo ji nevnímá. Pokud se už česká média vůbec zabývají informacemi o průmyslové produkci, zakázky téměř nikdy nezmíní. Což je škoda, protože data o tržbách jsou sice podstatná, ale týkají se minulosti. Informace o zakázkách ale naznačují budoucnost. Proto jsou důležitější.

A proto je třeba se podívat, jak paradoxní, do minulosti. Do roku 2008, tedy do začátku poslední velké krize. Právě zakázky průmyslových producentů byl první opravdu jednoznačný signál příchodu krize. Do června 2008 se vyvíjely vcelku normálně, růst byl sice rozpačitý, ale stále byl zjevný. V červnu přišel meziroční pokles. V červenci ho ještě vystřídal lehký růst, ale od srpna už každému, kdo se na čísla podíval, muselo být jasné, že se NĚCO děje. A že to NĚCO je skutečně VELKÉ. Přišly poklesy o deset procent, pak o dvacet a na konci roku o 25 procent meziročně. A v lednu 2009 dokonce ve srovnání s lednem 2008 o třicet procent. Kdybychom se pečlivěji podívali na propad v automobilovém průmyslu, což je v našich podmínkách citlivý indikátor problémů, tak ten začal již ve druhém čtvrtletí a na konci roku dosahoval dokonce čtyřiceti procent meziročního poklesu závazných objednávek.

Tak ano, takhle si představuji krizi.

Ani při největší možné snaze neukazuje pohled na letošek (zatím máme data včetně srpna) fatální problém. V principu se dá říci, že v tuto chvíli pořád ještě přinejhorším kopírujeme v zakázkách podnikové sféry loňský trend. A to zase nebyl tak špatný rok. Přičemž v oblasti automotiv je letošek dokonce spíše lepší. Analytici obvykle hovoří o tom, že si krizi „dovezeme“ (jak už bylo výše řečeno). Ani k tomu nám statistiky nedávají nějaká čísla, která by to naznačovala. Poptávka z ciziny je zatím stejná či dokonce lepší než loni, což znovu platí i o automobilovém průmyslu.

Když bych to měl shrnout do jedné pěkně zabalené věty: výsledky nejsou omračující, určitě se nemůžeme tvářit, že ekonomika šlape jako hodinky, ale nejhorší, co nás může potkat, je zhruba stejný ekonomický růst, jako v roce 2018. K čemuž dodám, že odmítám být takový detailista, abych u tak silně agregovaného ukazatele, jako je HDP, rozlišoval zásadním způsobem mezi 2,9 procenta a 2,5 procenta. Tvrdím, že to je v podstatě to stejné.

Jistě je třeba se připravit na velmi reálnou možnost, že zpomalování německé ekonomiky bude opravdu pokračovat a že se skutečně přenese k nám. Konec konců pro letošek jsou poslední odhady růstu 0,5 procenta, pro příští rok optimisté mluví o 1,1 procenta. Shrňme to jako „kladná nula“, protože nic lepšího to skutečně není.

Já samozřejmě vím, že věrozvěstům krizí žádný skutečný argument nevyvrátí, že už nejsme na kraji propasti, ale že padáme do ní, jen jsme si toho ještě nevšimli. Někteří z nich oplývají zvrácenou touhou prožít co největší počet jejich dnů se svíravým pocitem strachu, jiní zaujali takové investorské pozice, že by jim krize pomohla k penězům. A všimněte si, že obvykle tito lidé neuvedou nějaký údaj, který by ukazoval na krizi. Řeknou jen svoje pocity zahalené zdatně do ekonomické hantýrky.

Nicméně ať se rozhlížím sebepečlivěji, v tuhle chvíli pořád vidím jen příznaky sice zpomalení růstu, ale určitě ne toho, že by se mělo všechno zhroutit a my se vydat cestou X let propadu ekonomiky.

P.S. Kdo si chce nastudovat vývoj zakázek, najde ho zde.