Malé zamyšlení nad tím, nakolik jsou karanténa a omezování provozu různých obchodů, služeb a provozoven odůvodněné. A jestli nám nehrozí větší nebezpečí odjinud.

Ano, ve světě řádí koronavirus. Přístupy různých států ve snaze zabránit rozmachu epidemie jsou různé. Nikdo pořádně neví, kde je pravda, kolik je reálně nakažených, kolik mrtvých, každý stát zpracovává statistiky jiným způsobem… informace se mění den ode dne, jednou je to „promořovat“, druhý den zase „roušky musí mít všichni“, Prymula mění názory den ode dne, čteme ve zprávách články o tom, jak ČR dovezla miliony roušek, a přitom je nikdo nikdy neviděl, každý si je šije sám, každá ženská je pomalu švadlenka a každý chlap švadlen.

Do toho stát zasadil zdrcující úder ekonomice a totálně ochromil fungování celé společnosti. Statisíce lidí neví, co s nimi bude. Zhroutil se gastroprůmysl, ubytovací služby, cestovní ruch, rozsáhlá řada služeb, autoprůmysl a celá řada dalších odvětví. Ztráty půjdou do desítek až stovek miliard korun.

Jaké to bude mít důsledky? Řada lidí nebude mít na základní životní potřeby, nastává vlna výpovědí, oddalování nájmů je kontraproduktivní (jen se problémy přesouvají na pozdější dobu a na majitele nemovitostí), lidé nebudou mít peníze, z toho poplyne pokles cen nemovitostí, nižší odbyt všeho zboží – a je jedno, zda to budou auta, nábytek či hračky pro děti. Pokud cítím nejistotu, poklesl mi příjem, odvětví neprosperuje… tak prostě začnu být opatrný a nebudu utrácet za zbytné věci. Kolotoč ekonomiky výrazně zpomalí, stovky provozů zcela zaniknou.

Zatím všichni tleskáme, jak jsme se „semkli“, jak stát bojuje s epidemií, všichni ukázněně nosíme roušky, ale obávám se, že nevidíme, co nás čeká na konci tunelu.

Opravdu byl takovýto zásah do ekonomiky v soukromém sektoru nutný? Vezměme si modelový příklad. Mám třeba pizzerii. Jsem dospělý, svéprávný občan. Umím si přečíst zprávy, vidím zpravodajství v TV, najdu si informace na internetu. Na výběr mám spoustu možností – třeba:

1/ bojím se o sebe a své zaměstnance = zavřu a náklady ponesu z úspor.
2/ bojím se, ale provedu veškerá myslitelná opatření. Obsluha je jen přes plexisklo, denně vše desinfikuji.
3/ chci nechat normálně otevřeno, ale zaměstnanci nechtějí nyní obsluhovat – můžu je přeplatit, obléknout jim ochranné oděvy apod.
4/ zavedu pravidlo, že u jednoho stolu jsou max. 2 lidé.
5/ prodávám jen přes okénko ven
6/ sám se domluvím s dodavateli surovin, majitelem objektu a dalšími na snížení plateb, slevách , odkladu.
atd., atd. možností a variant jsou desítky.

Prostě platí zásada „Můj podnik, moje pravidla“.

Ale stejně tak by to mělo fungovat i u zákazníků:
1/ bojím se, vezmu si neplacené volno, jsem doma a vše objednávám přes internet.
2/ občas vyjdu ven a vezmu si roušku a myji si ruce
3/ nebojím se a jdu někam na jídlo
…… opět je těch variant celá řada.

Nechme na každém z nás, zda chce podstupovat riziko nakažení a případného úmrtí, do jaké míry jej chce podstupovat, nechť si každý sám uvědomí možné důsledky svého chování a ať za ně též nese zodpovědnost. Ať si každý určí rozsah své karantény i s ohledem na své ekonomické možnosti.

Cynicky mohu napsat, že by to v důsledku vedlo k „promoření“ populace nezodpovědnými jedinci a získání kolektivní imunity – a je po problému. Zodpovědný člověk by to přečkal ve své ulitě a vystrčil nos, teprve až bude klid. Ale pořád by to byla individuální a svobodná volba těch, kteří by se svým chováním vystavili riziku nakažení. Tím nijak nenapadám institut karantény (jak by mi určitě spousta lidí ráda předhodila). Zdraví lidé mají nárok na ochranu před nakaženými a ti, kteří onemocní, mají pochopitelně nárok na zdravotní péči.

Role státu by měla být následující:

Celá léta i v „tučných“ dobách jen rostla byrokracie, utrácelo se za nesmysly, utahovaly se šrouby, nevytvořily se žádné rezervy pro horší časy. Stát by nyní měl co nejvíce plošně pomoct všem, ale rozhodně ne formou selektivního výběru (proč jen OSVČ?), ne formou dotací do vybraných odvětví (proč divadla ano a cirkusy ne?), ne podporou kurzarbeitu (nechť se firmy domluví se zaměstnanci samy) atd.

Co mám na mysli? Třeba
– zrušení (pozastavení) EET
– zrušení podávání kontrolních hlášení
– zrušení omezení plynoucích ze ZP
– zrušení minimální mzdy
– podstatným snížením všech odvodů, poplatků atd. dosáhnout snížení „ceny práce“.
– třeba dočasným snížením DPH na jednotnou sazbu 10%
– snížením spotřebních daní na PHM a další
– atd. atd.

Prostě nechat ekonomiku dýchat a nedopustit její zhroucení, čehož jsme v přímém přenosu svědky. Jakkoliv je cena lidského života nevyčíslitelná, tak nelze připustit ekonomický kolaps. Společnost Goldman Sachs např. zveřejnila analýzu, která předpokládá, že nezaměstnanost v USA letos dosáhne 15 %. Analýza také očekává pokles amerického HDP o celých 34 % ve druhém čtvrtletí roku. Jednalo by se o nejhorší propad v poválečné historii. Pokud by se vyplnily černé scénáře a podobná čísla bychom vztáhli i na ČR, tak jejich dopad by překonal vše, co si jen dokážeme v tuto chvíli představit.

Stát by měl nyní maximálně osekat své zbytné výdaje. Tím nemyslím rezignovat na základní funkce (pochopitelně včetně zdravotnictví), ale veškerou nadstavbu tvrdě ořezat. Ale přitom nerezignovat na vytvoření jednoduché a přehledné (!) záchranné sítě pro ty nejpotřebnější.

A v žádném případě se nespoléhat na pomoc z EU – viz můj minulý blog.

Autor je zastupitel Prahy 6, místopředseda Svobodných