Tak jsme se konečně dozvěděli, proč Bohuslav Sobotka zůstal politikem a na rozdíl od svých předchůdců nevyrazil do služeb mezinárodních finančních společností. Pokud by jim totiž převyprávěl svůj návrh na lepší a levnější řešení církevních restitucí, tak jako to navrhl na svém blogu, jen těžko by ho zaměstnaly. Nejde o to, zda se má církvi něco vracet a zda částka byla vypočtena správně. Jde o základy ekonomie.

Jeho nápad zaplatit místo šedesátiletých úročených splátek více než 80 miliard korun hned, nejlépe z výnosu privatizace, je úvahou hodnou finančního experta ČSSD.

Zaprvé privatizace, jejíž výnos by se alespoň blížil požadované sumě, nebyla ještě ani vypsána a firmy, které by se s takovým ziskem mohly prodat, jsou i jeho vlastní vinou stále ještě státními podniky, jako například Letiště Praha.

Zadruhé tyto výnosy spolkne celkem hravě penzijní systém v příštích letech. Ať už na náklady na svou reformu nebo na úhradu deficitu v případě, že k reformám nedojde. A něco sežere i běžné hospodaření rozpočtu. Nakonec sám Sobotka stihl na ministerstvu financí rozfofrovat nějakých 150 privatizačních miliard.

Především však: je-li současná tržní úroková míra totožná s úrokovou mírou, jíž má být úročeno splácení církvím, je úplně jedno, zda platíme najednou, nebo ve splátkách. Hodnota peněz se v čase mění, jak dnes ví téměř každý středoškolák.

Dnešní stokoruna nebude mít za šedesát let opravdu hodnotu sto korun, což ví i trafikant. Dopad na veřejné finance je v obou případech tudíž zcela totožný a exministr financí by mohl alespoň tušit, že okamžitou splátkou nezíská vůbec nic, natož desítky miliard korun, jak bezostyšně tvrdí na svém blogu.

Šejci dumají, co s penězi

To ropní šejci a lstiví čínští komunisté jsou ohledně ekonomie jinačí mazáci. Na pozadí současné finanční krize a na houpajících se akciových trzích potichu mění mapu světové ekonomiky. Číňané naakumulovali obrovské rezervy dolarů ze svých obchodních přebytků v centrální bance a nyní hledají cesty, jak co nejlépe uchovat jejich hodnotu v době, kdy dolar na světových trzích prudce oslabil a zdá se, že by ve své cestě dolů mohl ještě chvíli pokračovat.

Také ropní šejci nevědí, co s dolary, které jim díky astronomickým cenám ropy prší z nebe. Podle studie poradenské firmy McKinsey, citované u nás týdeníkem Euro, utrácejí petrodolarové státní firmy a asijské centrální banky nyní na světových finančních trzích dvě až tři miliardy dolarů den co den. Lze se domnívat, že v posledním týdnu, kdy světové akcie neuvěřitelně zlevnily, se tato suma znásobila. Vlády Číny, Koreje a Singapuru se dohodly přesunout do státních investičních fondů 480 miliard dolarů. Tyto fondy získávají nyní velké podíly v nadnárodních finančních skupinách. Číňané vstoupili loni do gigantického amerického investičního fondu Blackstone, saúdský kapitál vytáhl z potíží Citigroup.

Zdá se, že království nejryzejšího soukromého kapitálu získává státní dohled, a to ze zemí, které jsou často považovány za bezpečnostní riziko. Až se usadí prach po současné krizi, můžeme zjistit, že naše finanční řeky vyschly více, než se dalo čekat. Kapitál, jehož blízkovýchodní či asijský majitel nemá moc zájem investovat v západních zemích, bude hledat zisky někde jinde. A někde jinde pak budou i pracovní příležitosti, inovační aktivity, rozvoj školství i technologií. Bude to pod kuratelou států s podivnými režimy a s nulovou starostí o to, co bude s evropským sociálně tržním modelem.

Škoda, že o těchto procesech stále tak málo víme a ministry se stávají lidé, kteří nerozumějí časové hodnotě peněz. Přijde nás to dost draho.

MfD, 29.1.2008

Autor je komentátor MF DNES