Značná část české veřejnosti je stále přesvědčena, že se nám členství v Evropské unii vyplácí. Z tvrdých faktů však stále jasněji vyplývá, že tomu tak není. Věděli jste například, že kvůli EU má každý z nás dražší potraviny?

Téma vystoupení z Evropské unie po květnových volbách do Evropského parlamentu poměrně značně ustoupilo z veřejné diskuze. Mnoho lidí se ptá, proč by vlastně měli chtít pryč z EU, když naše ekonomika roste, nezaměstnanost máme malou, naše země je jedna z nejbezpečnějších na světě… Důvodů je ale mnoho. Třeba už jen fakt, že nesmyslné kroky unijních institucí přímo i nepřímo zvyšují cenu potravin.

Nejnižší sazba DPH

Ačkoliv má Evropská unie v oblasti daní naštěstí zatím poměrně omezené kompetence, článek 113 Smlouvy o fungování EU jí umožňuje harmonizaci nepřímých daní, jako je třeba DPH nebo spotřební daň. Bohužel se EU v této oblasti podobně jako v mnoha jiných chová přesně opačně, než by se od organizace mající alespoň deklarativně za cíl liberalizaci obchodu očekávalo.

Namísto, aby byly určeny pro všechny státy nepřekročitelné stropy daňových sazeb, stanoví příslušné směrnice jejich minimální výši! Základní sazba DPH tak musí činit alespoň 15 %, snížená (kam potraviny typicky obvykle patří) pak nejméně 5 %.

Některé státy si vyjednaly výjimku (i když pouze dočasnou) a mají na některé dílčí kategorie zboží či služeb sazby nižší. Všechny české vlády napříč časem i politickým spektrem se však v tomto ohledu ukázaly jako neschopné a žádnou výjimku pro ČR nevyjednaly.

V současnosti tak český parlament nemůže v souladu s našimi mezinárodními závazky potraviny od DPH úplně osvobodit, jako je tomu v Británii, která výjimku má. Nebo je zatížit pouze sazbou 2,5 % jako Švýcarsko, které členem EU není.

Dovozní cla

Pro nikoho patrně nebude žádným překvapením, že velká část potravin na talířích Čechů nepochází ze zemí EU. A není divu – v ekonomii známá teorie komparativních výhod nám mimo jiného říká, že ještě zhruba před sto lety vzývaná potravinová soběstačnost jednotlivých států reálně nedává žádný smysl.

Jak se navíc zvyšuje životní úroveň a díky technologickému pokroku se zároveň snižují náklady na dopravu, můžeme si dovolit konzumovat stále častěji i potraviny, které při nejlepší vůli v podnebí států Evropské unie vypěstovat v poptávaném množství a kvalitě nelze. Nebo lze, ale s neporovnatelně vyššími náklady.

A právě v souvislosti s tím se naplno projevují limity vnitřního unijního trhu. Ačkoliv umožňuje sice mnohými regulacemi extrémně svázaný, ale ohledně pohybu regulovaných služeb a zboží volný obchod mezi jeho členy, na nečlenské státy zcela protekcionisticky uvaluje nejrůznější cla. Údajně se tak děje proto, aby EU ochránila producenty ve svých státech (kteří jsou méně efektivní) před cizími (kteří jsou efektivnější). V době, kdy se téměř všichni ekonomové shodují na škodlivosti cel, nad takovým postupem zůstává rozum stát.

Žádné zlepšení bohužel není na obzoru. Právě naopak, třeba letos EU zvýšila cla na rýži z jihoasijských zemí.

Nesmyslné dotace

Nepřímo cenu potravin žene nahoru i nesmyslná evropská dotační politika. Kapitolou sám pro sebe je obrovsky složitý systém zemědělských dotací, kvůli němuž v tržní soutěži nevítězí nejšikovnější a nejefektivnější zemědělci, ale ti, kdo se nejvíc vyznají právě v nepřehledném dotačním systému.

Čím složitější a byrokratičtější celý proces je, tím více znevýhodňuje malé zemědělce a nahrává velkým korporacím, které si na sepisování žádostí o dotace mohou najmout celou armádu právníků a ekonomů.

Různě silná pozice jednotlivých zemí v unijních orgánech navíc znamená různou míru dotačních příležitostí pro tamní zemědělce. To způsobuje (podobně jako výše zmíněná dovozní cla, ale tentokrát uvnitř EU), že se potraviny produkují v jiných lokalitách, než kde by to bylo nejvíce efektivní a tím pádem ekonomicky optimální.

Vedle zemědělských dotací zvyšují cenu potravin i dotační tituly z jiných oblastí. Stačí se podívat na českou krajinu. Ohromné plochy orné půdy zabírá řepka, pěstovaná nikoliv na potravinářské využití, ale pro výrobu excesivně dotovaných biopaliv. Na dalších (kdysi) zemědělských plochách pak stojí solární panely, snažící se plnit pochybný závazek ohledně množství elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů.

Nebýt dotací, patrně by se na výrazné části těchto pozemků pěstovaly buď přímo potravinové plodiny, nebo krmení pro živočišnou výrobu. Potravin by zkrátka bylo na trhu více a jak vyplývá z klasické nabídkové křivky, jejich cena by klesla. Dotace však tržní prostředí pokřivují a uměle produkci potravin oproti optimálnímu stavu snižují.

EU proti chudým

Největším zastáncem EU na české politické scéně byla tradičně ČSSD. Ve světle výše řečeného se to jeví poněkud absurdně. Tato strana vždycky cílila na nízkopříjmové voliče, přitom právě na ně v tomto případě zhoubná evropská politika dopadá nejcitelněji. Chudší lidé totiž za statky zajišťující základní životní potřeby, jako jsou typicky potraviny, utratí dominantní část svého příjmu.

Příslušník střední třídy může dražší potraviny kompenzovat například tím, že bude méně často chodit do kina, pořídí si levnější smartphone či skromnější dovolenou. Nebo se rozhodne nijak své chování neměnit a v důsledku toho méně uspořit.

Člověk s nízkým příjmem ale žádnou takovou možnost nemá – nic ze zmíněných věcí si už na začátku nemůže dovolit a nic neuspoří, naopak mu peníze jen tak tak vystačí. Zatímto programátor z Prahy se s vyšší cenou jídla bez potíží vyrovná, například pro samoživitelku s dvěma dětmi by osvobození potravin od DPH znamenalo velmi vítanou a potřebnou úsporu.

Každopádně je jasné, že téma czexitu nemusí (a nemělo by) být nadále doménou nacionalistů nebo příznivců autoritářských režimů východního typu. Stále více se totiž ukazuje, že členství v Evropské unii běžnému českému občanu škodí. A nejvíc těm nejslabším.

Autor je člen strany Svobodní