Proč má existovat povinný vinařský fond, když neexistuje pivovarnický fond ani fond limonádníků?

Desetikorunová daň z litru vína rozbouřila české vinaře, což nepřekvapuje, protože je to bude bolet. Možná, pokud tato daň skutečně projde. Vinaři mají spoustu argumentů i pravdu v tom, že v jejich případě nejde jen o alkohol, ale také o kulturu krajiny a tradici, kterou stojí za to opečovávat. Jistě je také pravdou, že ostatní vinařské státy spotřební daň na víno neuplatňují a to může české a moravské vinaře poškozovat v mezinárodní konkurenci.

Na druhou stranu pro zrovnoprávnění vína s dalšími alkoholickými nápoji je také dosti důvodů kromě těch, že cirrhóza si mezi pivaři a kulturními násosky červeného nevybírá a že Miroslav Kalousek dává přednost slivovici.

Například tvrzení, že pivo- a lihovarnictví jsou průmyslové výroby, zatímco víno není, trochu kulhá. Zejména největší vinařské firmy jsou dnes také fabrikami a v jejich produktech je toho, co tam nepatří, více, než by bylo záhodno. Nemluvě o tom, že značná produkce takzvaných moravských vín je z hroznů vyrostlých kdesi v Moldávii. Čas od času padne za tohle pančování a klamání spotřebitele nějaká pokuta, ale provozuje se to znovu a znovu a jinak tomu nebude. Navíc sice jsme vinařská země, ale kromě toho, že v domácích vínech konzumujeme byť nevědomě příliš často zahraniční hrozny, i většina prodaných a vypitých lahví má svůj oficiální původ za hranicemi. Navíc i přes státní podporu českého vinařského průmyslu podíl dovážených vín na trhu stále roste. Bezpochyby i kvůli tomu, že jsou levnější.

Jistěže Francouzi, Italové či Španělé si své vinaře hýčkají, jak mohou, a těžko se jim v tom budeme moci kdy rovnat. Ale také je třeba brát v úvahu, že svou rozhodující roli hrají přírodní podmínky, a třeba Bulhaři, Maďaři či Rumuni budou vždy schopni vyrábět levnější víno i bez jakékoli podpory, zejména v nižších kvalitativních kategoriích. Z toho je zřejmé, že česká produkce by měla být mnohem více směřována na vyšší kvalitu, a tudíž i vyšší cenovou hladinu, kde by ona desetikorunová daň z litru nemusela až tak bolet. Daňová politika tedy nejde směrem, který by otáčel preference vinařů jinam. Spotřební daň rozhodně citelněji zasáhne nekvalitní dovážená levná vína v krabicích než moravské pozdní sběry od dvou stovek výše. Takže ne, že bychom zrovna fandili zvyšování daní, ale to, že Kalouskovi se ta jedna a čtvrt miliarda hodí, lze pochopit. Víno kromě toho rozhodně není sociálně citlivá položka, kterou bude vláda opatrně v ruce převracet.

Nicméně není vůbec jisté, že daň z vína projde. Vinařská lobby není ve Sněmovně tak silná jako třeba myslivci nebo lékaři, a když neprojde, na slzy to nebude. Co je však zřejmě opravdu k řešení, je sice na první pohled drobné, ale zato vytrvalé a úporné vysávání veřejných zdrojů vinařskými lobbisty a jejich prapodivné rozdělování, které už vedlo k ostrým roztržkám přerůstajícím meze rivality. Státem podporovaný Vinařský fond, v němž jsou členství i členské poplatky povinné, zlobí mnohem více malé vinaře, kteří z jeho činnosti nic nemají, než daňové poplatníky, pro něž jde o malé částky. Týdeník Euro se ale tomuto tématu věnuje zejména proto, že jde o princip svobodného a férového podnikání. Pokud se výrobci čehokoli spojují v různých asociacích k prosazování svých názorů v politice nebo ke společné podpoře marketingu, je to v pořádku, ale jen tehdy, pokud jde o spojování dobrovolné. Dobrovolnost je totiž zásadní podmínkou toho, že dotyčné sdružení bude působit ve prospěch všech, a nikoli těch, kteří mají největší sílu.

Nalijme si proto čistého vína. Proč má existovat povinný vinařský fond s orgány jmenovanými státem, když neexistuje pivovarnický fond ani fond limonádníků? Tato podivná cechovní sdružení existující ve své předkapitalistické podobě například ve zdravotnictví, svým členům obvykle nepřinášejí mnoho pozitivního. Samozřejmě s nečetnými, zato do očí bijícími výjimkami.

Český stát by měl samozřejmě vinařům, obdobně jako dalším zemědělcům a potravinářům, poskytovat takovou podporu, aby nebyli diskriminováni oproti svým zahraničním konkurentům. Na to ale existují dostatečné instrumenty i bez speciálního vinařského fondu. Právě ten někteří čeští a moravští vinaři považují za něco, co je diskriminuje ne vůči zahraniční konkurenci, ale přímo na domácím hřišti. A to je špatně a stát by to měl řešit.