Srovnání s Estonskem nebo Nizozemím odhaluje, že Česko mnohem víc než byrokracie „bruselská“ dusí ta „pražská“. Proč už jí skoro nikdo nejde po krku?

Donald Trump vydal desátý den v úřadě prezidentský dekret podmiňující každou novou vládní regulaci zrušením minimálně dvou starších. Nechám stranou námitku, že regulace se těžko počítají a jeden nový paragraf může škrtit víc než tucet starších; na tenhle i další háčky už upozornil třeba web Politico. Na té zprávě mě zarazilo něco úplně jiného: kdy a proč vlastně zmizel boj proti byrokracii z české politiky?

Ještě před volbami v roce 2006 byla protibyrokratická kampaň stejně zuřivá jako tažení proti deficitům o čtyři roky později, proti korupci v roce 2013 a proti Andreji Babišovi letos. ODS před 11 lety vyhrála se spoustou plánů, které měly radikálně zjednodušit kontakt občanů se státní správou. Mirek Topolánek a Vlastimil Tlustý v televizních debatách mávali jednostránkovým formulářem daňového přiznání. Druhý z nich jako doteď jediný ministr financí uvažoval o zavedení záporné daně a zrušení některých dávek, což by sebralo práci tisícovkám úředníků. Tenhle plán padl rychle a Tlustý s ním, ale několik dalších let pravici vydržela ambice založit jedno inkasní místo, skrz které by lidé platili všechny daně a povinná pojištění na jediné adrese jediným formulářem a jediným příkazem. Mezitím se pražský magistrát pokoušel nahradit štos kartiček do MHD, knihoven a bazénů jednou jedinou Opencard.

Pěkné sto třicáté místo, Papua byla těžký soupeř

Do přípravy inkasního místa a Opencard natekly miliardy bez hmatatelného výsledku, ostatní plány probublaly do prázdna. Pravicová vláda navíc vytvořila nová těžko pochopitelná omezení, jako byl strop na počet hodin, které mohly děti do dvou let měsíčně strávit v jeslích, ačkoliv některé jsou právě od toho počtu hodin dotované. S vládou ČSSD, ANO a lidovců přišly nové libůstky: elektronická evidence tržeb, kterou musí nepochopitelně nasadit i e-shopy přijímající jen bezhotovostní platby, nebo kontrolní hlášení. Zjednodušení odvodů vláda odsunula kamsi za rok 2020. Do toho radnice měst tlačí obyvatele k přihlášení trvalého bydliště a souvisejícímu úřednímu kolečku: zavádějí například rezidentní parkování nebo podmíněnou slevu na hromadnou dopravu.

Ať už je řeč o tom, jak snadné nebo naopak obtížné je úřadům nahlásit nově narozené dítě, založit firmu, podnikat anebo platit daně a pojištění, Česko pokaždé zahnívá u dna žebříčku unijních států. Pokud jde o vyřizování stavebního povolení, podle Světové banky je dokonce na 130. místě na světě. Podobné žebříčky je dobré brát s rezervou, ale těžko najít cokoliv, co takový Estonec nebo Nizozemec vyřizovat musí a Čech ne, nebo co aspoň Čech vyřídí snáz.

Czexit a privatizace úlevu nepřinesou

A přesto – byrokracie už není Téma. Jasně, nějaká zmínka o jejím omezení se najde v programu skoro každé strany, ale do řečnického pultu nikdo nebouchá. Snad až na Alexandru Udženiju, která chce pro ODS po sedmi letech marného snažení druhý pokus. A na Svobodné, samozřejmě. Těm se nedá upřít upřímnost, ale jejich recepty jsou ve dvou ohledech kontraproduktivní:

Za prvé, jejich obsese „bruselskou byrokracií“ není na místě, protože skutečný problém je ta „pražská“. Zní to nezvykle, ale je to tak. Jednak obyvatelé některých členských států unie patří mezi ty nejméně zatížené byrokracií na celém světě, Brusel Nebrusel. Jednak platí slova ekonoma Zdeňka Kudrny:

Unie byrokracii dramaticky snižuje, přestože to vypadá naopak. Vezměte si, že každý z dvaatřiceti států jednotného trhu bude mít deset stránek norem o emisích sekaček. Takže dohromady to bude tři sta dvacet stránek regulace, které budou muset výrobci sekaček splnit. Teď místo toho Evropská rada a parlament přijmou direktivu, která bude mít třicet stránek. Z pohledu národního státu se rozsah regulace zvýší z deseti na třicet stran, z pohledu výrobců sekaček z tří set dvaceti stran na třicet.

Za druhé, často navrhovaná privatizace veřejných služeb sama o sobě není řešení. Stát nemá monopol na formuláře a přepážky ani na složitá pravidla psaná drobným písmem. Větší konkurence na železnici bez clearingu jízdného přináší víc kartiček, víc bodových účtů, víc propadlých jízdenek. Menší regulace mobilních operátorů znamená víc času stráveného handlováním s obchodníky na zákaznické lince nebo na pobočce, aby zákazník získal podmínky aspoň vzdáleně podobné těm, které mají v sousedních zemích bez handlování.

Osm měsíců před volbami to vypadá, že se tématu nikdo střízlivější nechytí a Téma s velkým Té z něj neudělá. Po zkušenostech s jednotným inkasním místem a Opencard se vkrádá cynická myšlenka, že se saní, které za každou useknutou hlavu vyrostou dvě nové, je možná lepší nebojovat. Škoda, že zkušenosti zemí, které zbytečné papírování úspěšně eliminovaly, tuhle útěšnou bajku kazí.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce