Kauza IPB končí přesně tak, jak končí leckterá velká láska. Tedy pokusem vyškrábat druhému oči. Vstřícnost státu vůči soukromé ČSOB byla v minulých několika letech vykládána někdy až jako spiknutí ČSSD a ČSOB proti daňovým poplatníkům. Nakonec ti zaplatili astronomických 120 miliard za záchranu stability bankovního sektoru a vkladů klientů v IPB. Je to dost peněz, když uvážíme, že i pesimistická ocenění zkrachovalé banky říkají, že její skutečná ztráta v okamžiku, kdy ji převzala ČSOB, činila „jen“ sedmdesát miliard korun.

V případě sporných pohledávek, jako je ta, která se právě dostává před arbitry, se však ukazuje, že nic netrvá věčně, a to ani láska k jedné slečně, natožpak náklonnost státu k privátní bance, zvláště když se změní vláda.

Ale ani Bohuslav Sobotka, který je bezpochyby poslední osobou, již by šlo nařknout ze zášti vůči největší české bance, a který byl občas zlomyslnými komentátory označován jako ministr financí za ČSOB, si netroufl zaplatit to, co banka označuje jako samozřejmost a jasný nárok vyplývající ze sedm let starých smluv. Ale málokdo se chce nechat zavřít kvůli ziskům někoho jiného.

Celý komplikovaný spor má zřejmě původ v přesvědčení managementu ČSOB, že vyjednal v noci z 18. na 19. června roku 2000 takové smlouvy o státních zárukách, jež mu uhradí úplně všechny náklady, které s nepřátelským převzetím svého konkurenta bude mít, a to bez ohledu, zda to budou náklady zcela nezbytné a vyplývající ze stavu IPB, nebo zda se na jejich vzniku podepíšou svými chybami či nehospodárností lidé z ČSOB. Pamětníci vědí, že tohle noční vyjednávání bylo nesmírně tvrdé a málem skončilo krachem. ČSOB prosadila, co chtěla, a má to. Stát platil a zaplatil více, než bylo pro zalepení škod způsobených IPB zřejmě nezbytně nutné.

Jenže nakonec se nejspíše přece jen i mistrům z ČSOB vloudila chybička a pohledávky s právní vadou nejsou ošetřeny tak, jak by si banka přála. Je zcela průkazné, že se mnoho státních úředníků a právních poradců najatých za velmi vysoké honoráře z peněz daňových poplatníků pokoušelo najít ve smlouvách s ČSOB paragraf, který by vyplacení sporných nároků umožňoval. Ani rádcové jej však nenašli.

A tak dnes stojí český stát opět před arbitry. Je to jediné a možné řešení v situaci, kdy na straně banky neexistovala žádná vůle dohodnout se na tom, že zisky z převzetí IPB jsou dost velké na to, aby spory o drobné šlo vyřešit nějakou rozumnou dohodou. Například tím, že se problém rozloží v čase, sporné pohledávky budou postupně českými soudy uznány či neuznány za platné vůči původním dlužníkům, něco z toho se podaří vymoci a zbytek zkrátka půjde na vrub banky, která díky státu a na rozdíl od něj opravdu hodně zbohatla.

V takové situaci však nejsme a nejde o žádnou gentlemanskou arbitráž. Takový návrh se na ministerstvu financí mimochodem objevil již někdy před loňskými Vánocemi. Gentlemanská arbitráž měla spočívat v tom, že její výsledek bude oběma stranami uznán v případě, že rozhodnutí bude příznivé pro ČSOB.

Tohle je boj natvrdo a stát by se tak měl chovat. Postupy jsou standardní, například omezení přístupu k veřejným zakázkám a privatizacím pro ty, kdo vedou spor se státem. Když mě někdo žaluje, tak s ním obvykle neudržuji nějaké zvláštní obchodní vztahy. To dá přece rozum. Takhle dopadl třeba jeden z nejbohatších mužů světa Lakshmi Mittal, když chtěl koupit Vítkovice Steel a zároveň vedl spor s jejich státním majitelem. A Nomura si tady také za sedm let své arbitráže neškrtla. ČSOB například nyní poskytuje bankovní služby při výběru mýta v konsorciu kolem společnosti Kapsch. A mýto se bude řešit znovu, takže jak Kapsch, tak další by si měli rozmyslet, s kým budou spolupracovat na zakázkách pro stát. Bude se privatizovat letiště či aerolinie a uchazeči už vědí, že se stát s ČSOB soudí, což je docela dobré vodítko pro to, jak hledat financování transakce. Ale že soud se státem je drahá legrace, musí vědět i v ČSOB. Že by nešlo jen o ty dvě miliardy, ale o precedent pro částky mnohem vyšší? V nekonečném příběhu IPB není nic nemožné.

MfD, 20.6.2007