Mnozí sní o tom, jak by bylo krásné mít naleziště něčeho nekonečně cenného a moci žít z práce těžařů či horníků. Je to jako si představovat výhru ve Sportce. Před rokem jsme začali snít o tom, že nás bude živit lithium.

Možná dobře, že jenom snít.

Ve skutečnosti nerostné bohatství přináší obyvatelům přírodou obdarovaných zemí spíše problémy. Neplatí to jen o nerostech. Španělsko se například z následků conquisty nevzpamatovalo dodnes. Lodě plné zlata a stříbra znamenají snadněji zkázu než růst.

Některé skutečně chudé země světa patří k těm, které mají obrovské nerostné bohatství. Viz Venezuela s největšími zmapovanými zásobami ropy. Přesto obyvatelům hrozí hladomor a úmrtnost dětí je strašidelná, inflace nekonečná a z této surovinami přetékající země utekly za poslední roky již přes tři miliony lidí. To je deset procent obyvatelstva.

Demokratická republika Kongo (která není demokratická a není to v pravém smyslu samozřejmě ani republika) patří k zemím s významnými nalezišti ropy, diamantů, zlata, mědi či kobaltu. Dvacet let občanských válek si vyžádalo minimálně čtyři miliony obětí, což je pět procent populace země.

Irák, ropná velmoc, prožil posledních třicet let své historie neustálými válkami se sousedy či mezinárodním společenstvím. Sektářské a politické násilí pokračuje dodnes. Výsledkem je země závislá na zahraniční finanční, materiální i vojenské pomoci.

Írán, další ropná velmoc, prošel ve stejné době svržením šáha, tuhou diktaturou islamistických radikálů, zničující válkou s Irákem a zapojením do řady regionálních konfliktů (ať již přímo, nebo přes prostředníky). Životní úroveň naprosté většiny obyvatel je tristní.

Ruský export představují z více než osmdesáti procent komodity, je to největší světový producent ropy a plynu. Jinak nesporně mocná země je z hlediska životní úrovně obyvatel (mimo velká centra) srovnatelná spíše se zaostalými státy.

Bylo by možné pokračovat dál a dál – ve skutečnosti je pouze málo států, které dokázaly od přírody dané poklady zužitkovat. Například Norsko. V jistém směru Kuvajt. Snad i Saúdská Arábie.

Relativně lehce nabyté (nakradené) bohatství dovedlo Španělské království k sérii státních bankrotů. Jak může zkrachovat země, která si sto let vozila jednu loď pokladů za druhou? Snadno. Především ale importované zlato vedlo k fatálnímu zaostávání Španělska (a Portugalska) za zbytkem Evropy v produktivitě práce.

Mohli bychom to převést na dotace. Největší dotace na obyvatele dostávaly v minulosti z Evropské unie země jako Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie. Přineslo jim to skutečný užitek? Spíše ne. Vzpamatovávají se z toho přívalu štědrosti dodnes.

Jistě – na tom všem není nic zase tak nového. Ekonomové dávno vědí, že význam přírodního bohatství je z hlediska životní úrovně země v podstatě marginální (a že dotace více škodí, než prospějí). Takové Švýcarsko, Lucembursko, Lichtenštejnsko nejsou státy s nekonečným přírodním bohatstvím. Mají naprosto jiné kvality. A také nejvyšší životní úroveň. Přesto je široce rozšířena představa, že lze „vyhrát jackpot“.

Vždyť to známe. Nepříliš dávno, je tomu právě nyní rok, proběhla českou veřejností vlna zájmu o naleziště lithia v Krušných horách. Úplná lithiová horečka. Mnoho lidí ihned začalo „porcovat medvěda“, který ještě ani neběhal pod Cínovcem a který se dokonce ani nenarodil. Biliony korun se již rozdělovaly na sociální transfery a důchody. Jak vidno je doufání v zázrak integrální součástí každého člověka.

Ve skutečnosti buďme radši, že neoplýváme ani ropou, ani diamanty, a dokonce se raději smiřme s tím, že než se ono „lithium za bilióny“ začne těžit, jeho ceny poklesnou či možná technologický pokrok vrátí tento kov na okraj zájmu. Smiřme se s tím, že skutečně úspěšné národy, které oproti nám žijí v blahobytu (tak, jako my žijeme v blahobytu ve srovnání s naprostou většinou světa), dospěly k bohatství podnikavým duchem, pracovitostí, inovacemi, vzděláním, ochotou ctít zákony a uchovávat společenské hodnoty. Kvalitní právní systém je pro blahobyt důležitější než naleziště ropy nebo lithia.

Ostatně – bylo by zajímavé vědět, co se za ten rok, který uběhl od „kauzy lithium“, vlastně událo. Posunuli jsme se k těžbě? Alespoň o něco? Kdy začneme „rubat“?

Trochu to vypadá, že se nestalo v podstatě nic. Tak abychom tady nakonec nestáli nejen bez lithia, ale také bez toho daleko důležitějšího kvalitního právního systému.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem