Proč nepotřebujeme čínský kapitál a proč Číňané nepotřebují investovat do Česka

Prezident Zeman odřekl svoji účast na dubnovém setkání Číny se zeměmi střední a východní Evropy. Důvod? Patrně zklamání z nedostatečných čínských investic v Česku. „Nemyslím si, že čínská strana splnila to, co slibovala. Mluvím o investicích,“ komentoval záležitost sám Zeman.

Je Zemanovo rozhodnutí správné? Je to správný způsob, jak přesvědčit Čínu k větším investicím? Anebo by bylo lepší zúčastnit se setkání? Nejprve ale k otázce, proč právě Miloš Zeman je tak fixovaný na investice a proč se upnul právě na Čínu.

Páčky, knoflíky a jiné řídicí prvky

Zeman, jak je ostatně dáno datem jeho narození, byl intelektuálně formován především během 60. let. V té době prožívala zenit keynesovská ekonomická škola – respektive několik keynesovských škol najednou, protože sám John Maynard Keynes zemřel v roce 1946, a nemohl tedy mluvit do toho, co s jeho odkazem učiní jeho četní intelektuální následníci. Také proto se Zeman později stal sociálním demokratem: protože většina Keynesových následníků se shodne v názoru, že hospodářská politika je cosi jako ovládací panel s nepřeberným množstvím páček, knoflíků a dalších řídicích prvků.

Smyslem keynesovské ekonomie (na rozdíl od ekonomie klasicky liberální, monetaristické, či dokonce rakouské) je využít celý rejstřík nástrojů pro dosažení maximálního výkonu při optimální produktivitě a minimální volatilitě. Smysl keynesianismu je odpovědět na otázku, jak měnit nastavení ovládacího panelu, aby ekonomika rostla robustně a přitom se nepřehřívala – a aby v důsledku přehřátí nevznikaly recese nebo dokonce krize. A pokud již k recesi dojde, jak hospodářský mechanismus co nejrychleji znovu nastartovat. Ve srovnání s tímto přístupem zastávají klasický liberalismus, monetarismus nebo rakouská škola mnohem pasivnější přístup: převážně jim jde o to, aby si ekonomika pomohla sama, pokud možno bez státních zásahů.

Šedesátá léta byla rovněž obdobím „kulturní revoluce“ a „velkého skoku vpřed“. Tyto termíny znějí krutě ironicky, neboť během zmíněných kampaní zaměřených na výchovu údajně nového socialistického člověka byla čínská kultura téměř zničena a hospodářství se propadlo do úrovně středověku. Když v 70. letech čínští zástupci měli letět do New Yorku na zasedání OSN, Peking stěží sehnal devizy potřebné na nákup letenek – tak hluboký byl propad způsobený hrůzovládou Mao Ce-tunga.

Fakt, že Čína se během života jedné generace dokázala dostat ze stádia zpustošené země do velmocenského postavení, je zajisté hodný pozornosti a analýz. A jaký údaj udeří analytika do očí mezi prvními? Vysoký stupeň úspor a hlavně vysoká míra investic v čínské ekonomice. Kapitálové investice od roku 1990 se blížily 48 procentům HDP a nikdy nepoklesly pod 34 procent. Naproti tomu stejný ukazatel v USA kulminoval v roce 1979 na úrovni 25,1 a poslední údaj za rok 2016 činil 20,6 procenta HDP.

Ostatní západní ekonomiky jsou na tom podobně: Francie například dosáhla maximální hodnoty investic v roce 1974 (na úrovni 29,1 procenta HDP). Shodou okolností v témže roce francouzský státní rozpočet naposledy dosáhl přebytku. Pak již nikdy nebylo lépe, alespoň podle makroekonomických měřítek.

Ale zpět ke keynesianismu. Jedna z teorií inspirovaných tímto myšlenkovým proudem se nazývá Harrod-Domarův model růstu. Růst podle něho závisí na objemu práce a kapitálu. Více investic vede k akumulaci kapitálu, což má za následek hospodářský růst. Pro méně vyspělé země, které mají nadbytek levné pracovní síly, to znamená, že hlavní překážkou rozvoje je nedostatek finančního a fyzického kapitálu. To lze napravit vyšší mírou úspor, jak se dělo v Číně od 80. let do současnosti. Anebo je možné investice dovézt: to je ostatně důvod, proč někdejší Zemanova vláda dávala onehdy tak velký důraz na přímé zahraniční investice.

Nanejvýš fotbalový klub

Podívejme se však na nynější podmínky české ekonomiky. Tu již můžeme jen stěží označit za méně vyspělou. Světová banka nás ostatně řadí do kategorie „High Income“, vysoký příjem. Co je ještě důležitější, v žebříčku nezaměstnanosti v rámci EU drží Česko zlatou medaili za nejnižší výsledek. Nedostatek investic a nedostatek kapitálu již dávno není kritickou veličinou, úzkým hrdlem, které omezuje prosperitu národního hospodářství. V roce 2000, když Zeman byl premiérem, věci vypadaly jinak, ale dnes podíl kapitálových investic na HDP činí slušných 28 procent.

Faktem je, že čínský kapitál by v české ekonomice jen stěží hledal uplatnění. Stavět montážní závody v zemi, kde horkým tématem je růst mezd a kam se dělníci musejí dovážet z ciziny? Pěkně děkujeme, ale Vietnam, Filipíny nebo Indonésie jsou nám blíže, jsou levnější a o odborech tam snad ani neslyšeli – řekne si skoro každý čínský investor. Ropu nebo strategicky důležité přístavy Česko rovněž postrádá. Fotbalový klub, menší pivovar a bývalá budova Živnobanky na Příkopech úplně stačí. Škoda té budovy, mimochodem: její dnes nepřístupný interiér býval skvostný.

LN, 22.1.2020

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.

Robot Investment Calculator