Při hodnocení historie a současnosti a předpovídání budoucího vývoje jsou často používány zamlžující ideologické předsudky. V následující analýze budu tyto pohledy zcela ignorovat.

Všichni víme, že socialismus ruského typu zkrachoval ekonomicky. Ekonomika socialistických států se rozvíjela výrazně pomaleji než ekonomiky nesocialistických států. Celkový růst produktivity, kvality a produkce začal výrazně zaostávat za rychle se rozvíjejícím Západem. Následkem bylo postupné omezování výdajů na infrastrukturu, regulace spotřeby obyvatelstva a v důsledku neschopnost financovat mocenský a obranný systém. Málokdo seriozně vysvětluje proč. Z teoretického hlediska by taková centrálně plánovaná ekonomika měla dosahovat lepších výsledků než ekonomika navzájem si konkurujících firem. U firem to zcela jednoznačně funguje, pokud je vhodně nastaven motivační rámec.

Socialistická elita se snažila nějaký motivační rámec vytvořit (chozrasčoty apod.), ale nikdy se jí nemohlo podařit překonat přirozený systém motivace opírající se o nijak nelimitované soukromé vlastnictví. Touha přežít a akumulovat pro budoucí přežití je pudově přirozená a synergická s racionální tvorbou člověka a princip soukromého vlastnictví je s ní v naprostém souladu.

V socialismu vzhledem k omezení soukromého vlastnictví zákonitě docházalo k masové frustraci schopných, čímž byl jejich tvořivý potenciál nasměrován zcela mimo ekonomiku.

V době reálného socialismu dosahovaly takzvané západní země výrazných ekonomických úspěchů, dokázaly budovat vyspělou infrastrukturu a vytvářet rozpočtové přebytky. Některé demokracie opojené rostoucím blahobytem posílily sociální systémy. Neuvědomily si však, že tím současně ochromily část motivačního rámce ekonomiky. Někteří lidé byli zbaveni odpovědnosti o sebe samé a své rodiny, což v důsledku snížilo pracovní motivaci.

Současná výkonost některých demokratických ekonomik neodpovídá spotřebě, státy se zadlužují a jejich obyvatelstvo také. Ekonomiky většiny demokratických států rostou pomaleji než ekonomika čínská. Růst produktivity, kvality a produkce začíná výrazně zaostávat za rychle se rozvíjející Čínou. Následkem je postupné omezování výdajů na infrastrukturu, klesající schopnost financovat obranyschopnost a rostoucí sociální výdaje.

Rychle se rozvíjející Čína investuje stovky miliard dolarů do výstavby supermoderní infrastruktury, financuje přípravu letu na Měsíc, a přesto vytváří stomiliardové rozpočtové přebytky. Čína je na nejlepší cestě stát se nejsilnější ekonomikou světa, pokud se v tom světě něco nezmění. Kdyby například Čína radikálně zvýšila svoje výdaje na zbrojení (nyní zvyšuje přiměřeně), nemůže jí prakticky nikdo konkurovat.

Jaké jsou příčiny? Všichni okamžitě odpoví: levná pracovní síla. Ano, ale ta tam byla levná vždycky a čínská ekonomika měla před dvaceti lety podobné problémy jako ostatní socialistické země. Levná pracovní síla k dosažení úspěchu nestačí, skutečnou příčinou rychlého růstu bylo odstranění omezení v oblasti soukromého vlastnictví. Uvolnil se tím tvůrčí potenciál milonů Číňanů, kteří úspěšně podnikají. Někdo namítne, že se v Číně nemají všichni dobře, že tam většina lidí žije v bídě a téměř umírá hlady. Ano, je to pravda, ale z ekonomického hlediska je to nepodstatné. Komunistická Čína problémy těchto lidí neřeší a nepotřebuje řešit, klidně je nechá chcípnout, když se sami nedokáží uživit. Ve výsledku existence vyhladovělých Číňanů, o které se stát nestará, ekonomice pomáhá, neboť prohlubuje motivační rámec práce až k těm nejhůře placeným pracovníkům a drží úroveň mezd na nízké úrovni.

Když situaci nebudeme řešit, zkrachuje naše demokracie v konfrontaci s ekonomicky úspěšnějším subjektem úplně stejně, jako zkrachoval socialismus. Situaci zatím nikdo neřeší, neboť nastavený politický systém vytvořil situaci, ve které se střídají vlády schopné vytýčit vizi na přežití nejbližších čtyř let. Ve státních rozpočtech však neustále narůstá podíl ůroků za dluhy a sociální výdaje a nikdo nemá odvahu tento trend zastavit. Bez radikální změny to totiž není možné.

Příčina poruchy je zcela zjevná. Je to sociální systém. V extrémním případě by bylo nejefektivnější sociální systém z portfolia funkcí státu zcela odstranit. Tahle věta většinu lidí zřejmě rozčílí a vyvolá emoce. Pro racionální uvažování je však nezbytné si tento stav představit a uvědomit si také, že k odstranění sociálního systému stejně dojde, až zkrachujeme a bude nás ovládat Čína.

Radikální zrušení všech sociálních výdajů včetně dotovaného zdravotnictví, s výjimkou starobních důchodů, je řešením. Každého napadne, no ale to by lidé umírali hlady nebo zimou nebo bez poskytnutí zdravotní péče zdarma. Ano, umírali, pokud by se o ně rodina nepostarala nebo jim někdo neposkytl dobrovlnou pomoc. Pro většinu lidí je to nepřijatelné řešení, nicméně nic to nezmění na jeho pragmatické funkčnosti a evoluční přirozenosti. Dělo se to tak milony let a přirozený výběr umožnil lidstvu přežít.

Do jaké míry je nezbytné přiblížit se výše uvedenému extrémnímu řešení je otázka pro ekonomy. Z hlediska dlouhodobé budoucnosti je však jasné, že se buď ke zrušení sociálních funkcí státu přiblížíme dobrovolně, nebo je zažijí naši potomci pod diktátem někoho jiného.

V některých zemích je problém zatím do značné míry tlumen výprodejem surovin, který pomohl i Sovětskému svazu přežívat déle. Země zcela závislé na produkci, kterou musejí pokrývat i spotřebu surovin to budou mít na světovém trhu bez výrazného nárůstu rentability čím dál těžší.

Dodávám jedno oddalovací řešení: Pokusit se iniciovat rozvoj sociálního systému v Číně, to by mohlo rychlý růst jejich ekonomiky zpomalit, ostatně nám to naši západní sousedé udělali také.