EKONOMIKA: Úskalí státních důchodů
Oba tyto přirozené způsoby mají svá rizika. Nikdy nevíte, zda jste své uspořené peníze investovali výhodně, nevíte ani, zda budete schopni uplatnit ve stáří své zkušenosti. Stejně tak není jisté, jestli se podaří vybudovat rodinu a vychovat děti tak, aby se postaraly o své rodiče. V době celosvětového boomu sociálního státu byla tato rizika vyhodnocena jako příliš vysoká, a tak státy začaly nahrazovat soukromé zajištění státním. V některých státech, mimo jiné i v socialistickém Československu, byli lidé následně o uspořené peníze připraveni prostřednictvím měnové reformy. Přechod na státní systém však vůbec neznamená redukci rizik, spíše jejich nahrazení jinými. Riziko státního bankrotu nebo znárodnění státem řízených důchodových účtů není malé, jak nedávno na vlastní kůži pocítili Maďaři. Co je však horší, na tato rizika nemají obyčejní jednotlivci prakticky žádný vliv.
Záminky k reformě
Dnes jsou politici posedlí reformou důchodového systému, a to údajně především proto, že se rodí málo dětí a lidé se dožívají vyššího věku. Řešení vidí v nahrazení státního (dosud pouze) průběžného systému systémem kombinace průběžného a fondového, ovšem opět státního nebo státem vynuceného.
Jak to však je s těmi příčinami selhávání státního průběžného systému ve skutečnosti? Fakt, že se lidé dožívají vyššího věku (vlivem vývoje člověka), nemůže být sám o sobě příčinou! Pokud se lidé postupně dožívají stále vyššího věku, pak jsou také stále delší část života produktivní, tedy samotný růst maximálního věku dožití nemění poměr produktivních a neproduktivních lidí. Tím, co poměr mění, je fakt, že se toho maximálního věku dožívá stále více lidí. Tedy že umírá stále méně lidí ve středních letech a dožívá se důchodového věku. To je zapříčiněno růstem bohatství – mnoho lidí už nepracuje tak tvrdě a těžce, aby zemřeli ve čtyřiceti. Mnoho lidí je také moderní medicínou bez problému vyléčeno z chorob, které ještě před sto lety byly pro většinu lidí smrtelné. I nemoci, které dnes lidi zabíjí, je možno stále úspěšněji léčit.
A jak je to s klesající porodností ve vyspělém světě? Tam je státní důchodový systém především příčinou. Dnes jsme všichni černými pasažéry systému. Co to znamená? Každý člověk si uvědomuje, že když právě a jen on nebude mít hodně dětí, nic moc se nezmění na tom, jak vysoký bude dostávat důchod od příštích generací. Tak ovšem uvažují všichni, a tak téměř nikdo nevnímá své děti jako ty, kdo je bude zajišťovat ve stáří. Nevnášejí svou budoucnost do svého rozhodování o počtu dětí a vlivem toho se rodí méně dětí.
Výhody soukromého zajištění
Proč je individuální důchodové zajištění lepší než státní systém? Jak jsme si už výše řekli, státní pojištění nezbavuje člověka rizika, jen je nahrazuje rizikem jiným a znemožňuje jednotlivým plátcům výši rizik zhodnotit a rozhodnout se. Při nastavování systému se stát nemá čeho chytit - nemůže vědět, který systém je lepší, případně jaká kombinace těchto systémů je optimální. To si dále rozvedeme ve třech bodech:
1. V tom, zda je výhodnější spolehnout se na budoucí generace či si na budoucnost našetřit, hraje roli úroková míra a hospodářský růst. Pokud naše hospodářství roste reálně rychleji, než jaké jsou úroky z nám dostupných investic, vyplatí se průběžný systém. Jinými slovy, pokud naše děti budou jednou vydělávat víc, než kolik bychom byli schopni vydělat investicemi uspořených peněz, vyplatí se spolehnout na naše děti. Pokud jsou nám však známé výnosnější investice, než kolik je hospodářský růst, pak se vyplatí spořit a investovat. Na to může stát jen těžko reagovat. Ale ještě hůř to může zobecnit na celou společnost. Každý máme jiné investiční příležitosti – každému z nás se vyplatí jiný systém.
2. Každý člověk má jiné představy o svém životě – někdo preferuje kariéru, jiný zase rodinu. Člověk, který má rád děti a je dobrým rodičem s velkou trpělivostí, dokáže vybudovat rodinu, ale má méně času na práci a také méně z výdělku uspoří. Naopak člověk, který se zaměřuje na kariéru, si dokáže hodně ušetřit. Každému se vyplatí jiný systém. Pokud bude stát preferovat spoření, pak tím způsobí velké problémy lidem, kteří mají velkou rodinu a málo času na práci. Totéž platí naopak, pokud bude stát preferovat průběžný systém.
3. Ještě je tu jeden zásadní důvod. Tím je optimální rozložení rizik. Jen málo lidí utratí všechny peníze a založí si velkou rodinu, stejně jako málo lidí bude bezdětných, kteří si jen hodně naspoří. Lidé optimalizují svá rizika. Naspořené peníze investují tu na jistotu, tu riskantně. Mají k tomu své důvody. Mají různá očekávání od toho, jak chtějí zhodnotit svoji produktivní část života, ale především mají různé informace. Každý člověk ví o jiných příhodných investicích, každý do nich jinak vidí. A hlavně mají informace, které stát nemá.
Aspektů státního a soukromého důchodového zajištění jsme si vyjmenovali mnoho, argument pro státní zůstává jen jediný. Tím je to, co ekonomové označují jako „dilema samaritána“, tedy otázka, jak naložit se starým člověkem, který v mládí naložil s přebytky špatně, ať už vinou nezodpovědnosti nebo vinou špatných shod okolností, chcete-li smůly. Musíme však kvůli několika málo jedincům všichni trpět nevýhody státních systémů? Musí žít důchodci jen s tím, co se jim stát uráčí dát? Musí se mladí lidé dívat na vládu, jak se snaží nahradit povinný státní průběžný systém z části povinným státním systémem fondovým, když můžeme mít systém nezávislý na vynucených chybách politiků a nezávislý na demografickém vývoji? O těch pár jedinců by se ve svobodné zemi postarali skuteční samaritáni.
Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce
Autor je student Národohospodářské fakulty VŠE a místopředseda Strany svobodných občanů
