29.3.2024 | Svátek má Taťána


EKONOMIKA: Úroková západka

9.10.2021

Inflace a s ní spojené sazby se opět začínají zvyšovat. Nejen v Česku, celosvětově

Česká národní banka zvýšila dvoutýdenní repo sazbu o 0,75 procentního bodu na 1,50 procenta. Dále zvýšila diskontní a lombardní sazbu o stejnou hodnotu na 0,50 procenta, respektive 2,50 procenta. Jde o největší zvýšení úrokových sazeb za dlouhou dobu. Vyšší sazby samozřejmě souvisejí s inflací: index spotřebitelských cen (CPI) v srpnu rostl meziročně o 4,1 procenta, takže výnosy dluhopisů i úročených účtů byly již dávno v pásmu reálného znehodnocení.

Zde je třeba přiblížit inflační cílení. Tuto politiku ČNB oficiálně sleduje, stejně jako řada jiných centrálních bank. Desítky, ba stovky let bývalo zvykem, že centrální banka sledovala měnový kurz a o nic jiného se nestarala. Nejprve šlo o kurz národní měny ke zlatu nebo ke stříbru. Po druhé světové válce byl sledován kurz k americkému dolaru.

Myšlenka inflačního cílení

Federální rezervní systém (Fed) zůstával formálně na zlatém standardu. Ten byl oficiálně zrušen v roce 1971. O dva roky později byl zrušen i dolarový standard pro ostatní měny. (Hovoříme o konvertibilních měnách, nikoli o socialistické a nesměnitelné koruně československé.)

Od té doby se datuje nárůst inflace. Pád dolarového standardu se navíc časově kryje s první ropnou krizí a s explozí výdajů západního sociálního státu. Sedmdesátá léta byla érou velkého znehodnocování. Když veřejnost začala mít konečně dost dvojciferného růstu cen, centrální banky začaly výrazněji zvyšovat sazby. Zrodila se též myšlenka inflačního cílení.

Jde o jednoduchou ideu: centrální banka bude měnit sazby podle vývoje inflace, aby růst cen zůstával v nějakém „rozumném“ pásmu. Dejme tomu nula až dvě procenta ročně. Tak se i stalo a řada bank včetně ČNB, ECB a centrálních bank Británie, Švýcarska a Švédska zavedly tuto metodu řízení inflace.

Americký Fed se připojil spíše neformálně, neboť podle zákona je jeho povinností pečovat o cenovou stabilitu a současně o zaměstnanost; nejde tedy o formální, explicitní inflační cílení.

Po nějakou dobu vše fungovalo dobře. Inflace byla považována za zkrocenou. Do značné míry díky metodickým změnám v 80. a v 90. letech, kdy z cenových indexů byly odstraněny přímé ceny bytů a byly zavedeny tzv. hédonické úpravy výpočetní metodiky.

Díky všem těmto změnám nynější cenová inflace konzistentně vychází nejméně o dva procentní body vyšší, než jak by vyšla podle metodiky používané ještě začátkem 80. let. Historické cenové indexy navíc nebyly nikdy zpětně revidovány podle nových výpočetních postupů. (Hovoříme opět o zemích s tržním hospodářstvím. V socialistickém Československu byla inflace oficiálně zanedbatelná, takže ani nebyla veřejně reportována.)

Po dlouhou dobu, kdy inflace převážně klesala, měly centrální banky velký prostor pro snižování úrokových sazeb. Tento proces působil, jak měl: nižší sazby povzbuzují firmy, domácnosti i banky k tvorbě úvěrů a k vyšší míře investic. Ekonomice se daří, nezaměstnanost klesá. Jako bonus je zde i snížení nákladů na dluhovou službu státu. A další bonus: nižší sazby mají za následek růst cen akcií, dluhopisů i nemovitostí. Lidé bohatnou, aniž by vůbec museli hnout prstem.

Jinými slovy, snižování úrokových sazeb je populární věc. Nelíbí se pouze konzervativním střádalům, kteří nemají akcie, dluhopisy ani nemovitosti. Ale těch je relativně málo.

Co se však stane, když inflace opět nečekaně vzroste a je třeba sazby zvyšovat?

Vraťme se ještě do historie. Během let 1963 až 1982 činila americká cenová inflace průměrně 6,01 procenta ročně. Peněžní inflace (růst objemu likvidních peněz v ekonomice) dosahovala průměrné roční hodnoty 5,4 procenta. V letech 1996–2021 americký cenový index rostl o 2,23 procenta ročně, zatímco peněžní inflace činila 8,32 procenta ročně. Cenový index se „odpoutal“ od růstu peněžních agregátů – veličiny, kterou naposledy bral vážně snad Milton Friedman a která je od jeho smrti v roce 2006 v ústraní zájmu ekonomů.

Zvyšovat sazby se nikomu nechce

I při použití „modernizovaných“ cenových indexů ale nakonec dojde k situaci, kdy je třeba učinit nepopulární krok a úrokové sazby opět začít zvyšovat. To se děje v současné době nejen v Česku. Jde to ztuha, protože působí efekt západky. Ani nezávislým centrálním bankéřům se totiž nechce do nepopulárního opatření. Výrazné zdražení dluhové služby státu i podniků může mít nečekaně silné dopady na růst a zaměstnanost. To je skutečnost, se kterou autoři myšlenky inflačního cílení nepočítali. Proto se většina západních centrálních bankéřů snaží přesvědčit veřejnost (a snad i sami sebe), že inflace je přechodná.

Politici zvyšování sazeb obecně nenávidí. V našich podmínkách uveďme nevraživou reakci ministryně financí Schillerové, která přirovnala postup ČNB k „politice typické pro rozvojové země“.

Cynicky bychom mohli konstatovat, že vyspělá země je taková, jejíž dluh již dosáhl tak obrovských hodnot, že si již nemůže dovolit zvyšovat sazby. Je otázkou, zda Česko má toužit po členství v tomto klubu.

LN, 4.10.2021

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.

Robot Investment Calculator