V programovém prohlášení naší nové vlády nemůže uniknout pozornosti pasáž o efektivních obnovitelných zdrojích pro jadernou energetiku, které mohou posílit energetickou bezpečnost a snížit energetickou závislost naší republiky. V tu chvíli je nutné připomenout, že české kraje byly proslulé bohatými nalezišti uranu, která zdaleka nebyla vyčerpána, ač se o to sovětští „drancovatelé“ snažili co nejvíc - s využitím našich levných vězněných pracovníků (muklů) a s maximálním nasazením zejména v padesátých letech. Uveďme z té doby některé skutečnosti.

Těžebních lokalit bylo vícero: šlo o rudní rajony Západočeský (v letech 1952-1993 se vytěžilo 8039 tun uranu), Hornoslavkovský (v letech 1948-1962 celkem 2666 tun uranu), Příbramský (v letech 1948-1992 celkem 48 432 tun uranu), Západomoravský (od roku 1959 těžba 16 734 tun uranu), dále Severočeská uranová oblast (v letech 1967-1993 celkem 22 233 tun uranu) a v malých uranových ložiscích, jakými bylo mj. Zálesí v Rychlebských horách nebo ložisko v Okrouhlé-Radouni se do 1. 1. 1991 vytěžilo 4800 tun uranu.

Tajná smlouva o dodávkách uranové rudy se SSSR byla podepsána již v listopadu 1945. Zpočátku ještě Sověti platili za uran celkové vlastní náklady a 18 % zisku. Ten se však rychle snižoval až na pouhých 10 %. Čtyři členové čs.-sovětské komise. členové museli podepsat tento šroubovaný slib: „Zachovám, jak o smlouvě, tak o všem, co s ní souvisí, zejména o své činnosti člena komise, u vědomí, že jde o tajemství, jehož zrada zakládala by skutkovou podstatu zločinu podle paragrafu 6 zákona na ochranu republiky, mlčení.“

Nebylo náhodné, že potřebných 1000 tun uranu na výrobu jedné atomové bomby bylo dodáno do Sovětského svazu na přelomu let 1948-49, kdy jeden kilogram byl prodáván ještě za 1680 Kč, neboť Sověti pospíchali s její výrobou. Po komunistickém puči v únoru 1948 se veškeré záležitosti dostaly celkově do rukou Sovětů. Neobešlo se to bez perzekuce několika „neposlušných a vzdorovitých“ vedoucích pracovníků, z nichž jeden spáchal sebevraždu, další byli odsouzeni do vězení.

Představa, že by Gottwaldova vláda měla vyjednávat o ceně, byla iluzorní. Naopak je známo jejich velké rozhořčení, když ministr zahraničních věcí Jan Masaryk na londýnském zasedání OSN prohlásil: „Naše doly byly první, které daly lidstvu rádium na léčebné účely. Dovolte, abych před vámi vyslovil naději, že ani částečky uranu z ČSR se nikdy neužije pro dílo ničení. Válkám by měla být učiněna přítrž dozorem nad všemi válečnými prostředky. I naše doly by měly být pod kontrolou Organizace spojených národů.“ Navzdory tomu všem bylo utajeno, že od té doby cena klesala až na pouhých 610 Kč za jeden kilogram uranu!

Sověti tvrdě prosazovali několikanásobné zvyšování těžby , zpočátku do našich dolů v Jáchymově nasadili 4000 německých zajatců, k dolům Rovnost a Svornost přibyly další doly Eliáš Abertamy, Leopold Potůčky, Klement, Nikolaj, Barbora, Eduard, Eva, Nová Eva, Adam, Albrecht, Tomáš, Zlatý Kopec, Rýžovna a Panoráma. Zpočátku se získala z těžby jedna tuna uranu, dalších 30 tun bylo získáno z odvalů, v dalších letech již 60 tun uranu, ale stále to Sovětům nestačilo. V padesátých letech už byli na těžké práce v dolech nasazováni čeští vězni, navíc každý podnik ve vnitrozemí měl povinnost zasílat do Jáchymova určité množství lidí na dlouhodobé brigády.

Teprve po listopadu 1989 jsme se dozvídali, za jakých nepředstavitelných podmínek se v uranových dolech pracovalo. Jedinou mechanizací bylo kolečko, necičky a hřebla, až do poloviny padesátých let se dobývalo výhradně ručně. Nejbohatší rudy se ručně vyklepávaly a dávaly se do dřevěných bedýnek. Na hygienu práce se vůbec nedbalo, havíři běžně jedli v prašném prostředí v chodbách. Mezi havíři byl velký zájem o nejbohatší žíly, z důvodů velkých zisků. Výdělky se tady pohybovaly až kolem 20 000 Kčs měsíčně. Jenomže za stejný výkon dostal vězeň 6500 Kč, ale z toho měl 400 Kčs kapesného, 200 Kčs bylo ukládáno na osobní konto a 200 Kčs bylo zasíláno jako příspěvek rodině. Se zbytkem peněz hospodařilo vedení lágru.

Geologický průzkum Jáchymovských dolů se přesouval od roku 1958 na Příbramsko a další lokality, vyhledával radioaktivní suroviny na celém území země. Přesto největším dodavatelem uranové rudy byl Příbramský rajón a se zásobami kolem 50 000 tun uranu patřil k největším v Evropě. Jeho uranovými doly prošlo od února 1948 do roku 1995 přibližně 100 000 pracovníků, z toho 35 000 vězňů. Došlo zde k 277 smrtelným úrazům, nemocem i z povolání bylo postiženo 2210 lidí a bylo zjištěno 710 případů nemocných s rakovinou plic.

Nevýhodnost transportu velkého množství rud po železnici vedla k výstavbě úpraven rud, dále radiometrických a hydrometalurgických úpraven. Od roku 1975 se do Sovětského svazu dodával výhradně chemický uranový koncentrát. V největší hydrometalurgické úpravně ve Stráži pod Ralskem byl používán drastický kyselý způsob loužení. Začaly se výzkumně řešit ekologické problémy, aby nedocházelo k tak obrovským škodám a vážným následkům hornické práce.

V roce 1985 zastavili Sověti jaderné pokusy, neměli už zájem na hromadění uranu. K pesimistickým vyhlídkám české těžby uranu přispělo objevení mimořádně velkých nalezišť uranových rud v Austrálii a Kanadě. Černobylská jaderná katastrofa v dubnu 1986 způsobila celkově velký útlum výstavby jaderných elektráren ve světě a politické změny v listopadu 1989 měly přivést naši těžbu uranu k úplnému ukončení.

Tehdejší i bývalí havíři Uranových dolů hned v prvních dnech svobody a demokracie v prosinci 1989 veřejně upozornili na praktiky závažného protispolečenského jednání vedoucích pracovníků generálního ředitelství Čs. uranového průmyslu. „Zapříčinili tak stav, který se neobáváme označit za stav obecného ohrožení našeho zdraví. Připustili, aby při výkonu našeho povolání zcela vědomě byly používány neschválené a dokonce zakázané mechanismy, vyznačující se mnohonásobným překročením zdravotně závazných limitů škodlivých činitelů. Udržují i nadále vědomě havířskou obec v nevědomosti o účincích takové práce, takových technologií a pracovních postupů na zdraví pracovníků, a to již od roku 1970. Mimořádně nebezpečné a skutečnosti neodpovídající jsou i výkazy Federálního ministerstva paliv a energetiky, Ústavu národního zdraví nejen uváděním neexistujících ochranných pomůcek při těžbě uranu, ale zastíráním skutečného stavu pracovní úrazovosti, zatímco poškozovaní pracovníci jsou zastrašováni různými formami k odmítání dávek nemocenského pojištění. Havířům v uranových dolech je odpírána celá řada oprávněných nároků…“

Současný státní podnik Diamo ve Stráži pod Ralskem se v posledních letech snaží ještě efektivně využívat zbývající zásoby suroviny pro jadernou energetiku, ale především je jeho úkolem likvidovat a provést sanaci 6400 ekologických zátěží, vybudovat podzemní zásobník plynu na Dolní Rožínce (okres Žďár nad Sázavou) a vrátit v těžebních oblastech obcím jejich někdejší rekreační charakter. Jeho ředitel Jiří Jež byl dokonce za dosavadní výsledky ohodnocen v prestižní soutěži jako Manažer roku 2009. Podnik má zavedený a certifikovaný systém kvalitního řízení, veškeré jeho činnosti efektivního fungování odpovídají požadavkům mezinárodní normy ISO 9001.

Společenská odpovědnost tohoto podniku je značná. Přitom dosavadní výnosy z prodeje uranového koncentrátu jsou pouze doplňujícím zdrojem pro financování likvidačních a sanačních prací, které ročně představují částku 1,8 mld Kč, z toho největší podíl odčerpá sanace ložiska po chemické těžbě uranu ve Stráži pod Ralskem, čištění důlních vod na jednotlivých lokalitách a sanace odkališť v Mydlovarech na okrese České Budějovice. Významným zdrojem financí je čerpání dotací z fondů Evropské unie (dosud schválené a realizované projekty představují částku 1,2 mld Kč, další projekt předkládá podnik také letos.

V souvislosti s programovým prohlášením vlády svitla podniku nová budoucnost. V současné době jsou prozkoumány geologické zásoby uranu v českých krajích. Lze je odhadnout ve výši 58 000 tun uranu, což znamená, že Česká republika může být soběstačná v dodávkách uranu pro palivo našich jaderných elektráren po dobu více než 60 let.

Podnik Diamo však musí počítat s tím, že kromě zisku se bude předpokládat zcela nová kvalita jeho etického chování, k ekonomickému růstu musí přistupovat s novými podmínkami kvality života jeho pracovníků. Potenciální zaměstnanci v produktivním věku budou zvažovat nabídky zaměstnávání, s tím spojená všechna možná zdravotní, sociální, bezpečnostní a jiná rizika. Nelze už vůbec přehlížet komunikaci s veřejností, s okolím a naopak důležité budou pozitivní vztahy s obcemi v jednotlivých lokalitách těžby. Zapomeňme rychle, jak tu vládli neomezeně Sověti. Anebo – na to nikdy nezapomínejme!