Ne každý ví, že nejvíce regulovanou komoditou v EU je cukr. Zastánci této regulace totiž hned na počátku vytvoření tohoto systému jej z hlediska marketingu strategicky správně obhajovali tím, že je samofinancovatelný, a nejsou tedy zapotřebí žádné speciální zemědělské dotace. Ve skutečnosti jsou ceny cukru v Unii masivně dotovány všemi evropskými občany prostřednictvím spotřebitelských cen cukru a potažmo všech výrobků, v nichž se cukr používá. Kdyby byla výroba cukru vystavena standardním tržním podmínkám, mohli bychom cukr kupovat zhruba za polovinu současných cen.
Je přitom iluzí se domnívat, že se na evropském trhu s cukrem něco zásadního změní, pokud se zruší nynější systém kvót. Diskuse, které probíhají na půdě EU a které řeší, zda mají být kvóty zrušeny v roce 2015, 2017 nebo 2020, totiž postrádají vazbu na skutečně klíčový nástroj, kterým se může "cukerní pořádek" – systém výroby cukru prostřednictvím kvót v Evropě – nějak změnit. Skutečným nástrojem na snížení cen cukru je totiž revize cel, která zdražují cukr na hranicích EU při dovozech z mimoevropských zemí.
Standardní cla přitom zdražují cukr dovážený do Evropy z nečlenských zemí EU zhruba dvojnásobně. Současné clo na dovoz surového cukru je totiž 339 eur za tunu a 419 eur za stejné množství bílého cukru. Aktuální světová cena cukru je podle společnosti Colosseum na burze v New Yorku 390 amerických dolarů za tunu, takže podíl cla na ceně cukru při dovozech po vstupu na evropské trhy činí zhruba 50 procent.
Pokud se tedy má cukr pro spotřebitele v Evropě zlevnit a pokud by chtěla EU zlevnit svým producentům potravin náklady na výrobu zboží, při kterém se cukr používá, musela by v první řadě snížit svou celní ochranu před dovozy. Zrušení kvót k takovému výsledku nepovede, důsledkem bude spíše přerozdělení nynější produkce cukru v EU. Na něm by měly vydělat země, jejichž výroba cukru je efektivnější, anebo země, které mají vyšší kapitálovou sílu podpořit nějakými programy pěstování cukrové řepy nebo investice do výkonnějších nebo třeba energeticky méně náročných technologií v cukrovarech. ČR patří do skupiny zemí s vyšší efektivitou a v posledních letech se v tomto směru dokonce dotáhla na státy s nejvyšší produktivitou. Zrušení cukerných kvót by tak mohlo být pro české zemědělce přínosem. Jiná věc jsou ale programy na podporu vlastní produkce a zpracování cukrové řepy, kde se zatím u nás s nějakou speciální podporou nepočítá, což naopak pro české pěstitele cukrovky dobrou zprávou není.
Aby to nebylo tak jednoduché, tak ani zrušení kvót a ani snížení celní ochrany EU před dovozy cukru zároveň nic neřeší. Výraznou celní ochranu naopak třeba před dovozy z EU mají totiž všechna důležitá ekonomická světová teritoria, včetně největšího světového producenta cukru Brazílie, ale i Indie nebo USA. Problém celní ochrany je nutné řešit komplexně, na úrovni Světové obchodní organizace. To bylo také ambicí předchozí "reformy cukerního pořádku v EU" v letech 2006 až 2009. Tu si naše veřejnost pamatuje především jako období, kdy společnost Eastern Sugar zavřela na našem území tři své cukrovary a ČR téměř přišla o soběstačnost v produkci cukru, protože naší zemi při vstupu do EU přidělené kvóty na cukr zmíněná cukrovarnická společnost vrátila do Bruselu a zkasírovala za to nemalé kompenzace. Výsledkem reformy však ani tehdy nebyl původně deklarovaný pokles cen cukru – ty se naopak ještě zvýšily. Postupný růst cen zemědělských komodit v celém světě bude přitom nadále pokračovat bez ohledu na existenci či neexistenci kvót na cukr v EU. V případě cukru by jej ale mohla liberalizace celních sazeb v rámci WTO zastavit, ba na nějakou dobu dokonce zlevnit. Je ale zřejmé, že sama EU k liberalizaci nepřistoupí, pokud tak neučiní ostatní. A ostatní tak zřejmě neučiní, neboť celní ochrana před dovozy cukru má po celém světě tuhou a dlouhou tradici.
Diskuse kolem zrušení či nezrušení kvót a příslušných termínů je bouří ve sklenici vody. Neexistence kvót nepřinese žádné tržní prostředí, cukr jako takový nezlevní (spíše naopak) a deformace podmínek při obchodech s cukrem potrvá dál.
Jiná věc je pěstování a využití samotné cukrovky. Ta je velmi vhodnou plodinou na výrobu biopaliv, konkrétně biolihu, a také se na tyto účely v ČR využívá. Zatímco u nás ovšem tvoří technické využití cukrové řepy minoritní podíl, v řadě zemí je technické využití jiné cukrové plodiny – cukrové třtiny - zásadní prioritou. To je mimochodem další prvek, který deformuje světový trh s cukrem. Pokud se přitom bude v technickém využití plodin – zdrojů pro výrobu cukru – pokračovat, poroste cena cukru více, než by tomu bylo pouze při potravinářském využití těchto plodin. Tuzemským problémem je také cílené využití pěstování řepy jako plodiny, která by se měla více než dosud podílet na zvýšení pestrosti plodin pěstovaných na orné půdě. Pestřejší skladba hospodářských plodin samozřejmě snižuje v krajině rizika eroze a navíc pomáhá naplnit jednu z podstatných podmínek EU pro čerpání zemědělských dotací – "ozelenění". Zatím je ve hře návrh, podle kterého přijdou podnikatelé v zemědělství při neplnění podmínek ozelenění o 30 procent podpor. Kvóty na cukr jsou ve světle těchto souvislostí skutečně nepodstatné.
Autor je agrární analytik
LN, 18.4.2013