Dvojí metr
Obě opatření jsou však problematická. Jednak sám pakt stability doposud nikdo nedodržoval. Dlouhá léta ho porušovaly hlavně velké země Francie a Německo, přičemž jedinou pokutu v historii dostalo Portugalsko. Nově se však diskutuje o tom, že sankce by měly být založeny na automatickém mechanismu, do něhož by politici potrestaných zemí nemohli zasáhnout. To vzbudilo bouři nevole, rostoucí s tím, jak ta která země byla zvyklá pravidla ignorovat. Německo a spolu s ním také Česko jsou pro automatické spuštění sankcí, naopak země jižního křídla a především Francie hájí názor, že poslední slovo mají mít politici. „Osud jakékoli země nesmí být ponechán jen v rukou expertů,“ řekla francouzská ministryně financí Christine Lagardeová. Přesnější překlad by však měl znít takto: přístup k Francii nemůže být nikdy stejný jako k jiným zemím. O konečné podobě se bude dále jednat, nicméně zdá se, že jih má navrch. Pro nečlenské země eurozóny by pak mělo platit omezení přístupu k některým fondům, což však Praha považuje za diskriminační a požaduje omezení všech fondů. Každopádně se opatření netýká příjemců peněz, výpadek evropských financí by musela dorovnat trestaná vláda.
Řízené Německo
Druhé opatření se týká konkurenceschopnosti a toho, jak se s její ztrátou na doporučení Evropské komise budou jednotlivé země vyrovnávat. Kdo bude neposlušný, dostane pokutu. Odhlédneme-li od toho, že Evropská komise nemá patent na pravdu a nelze tvrdit, že doporučení z Bruselu budou vždy ta nejlepší možná, skrývá se v návrhu ještě jeden jedovatý osten. Vyplývá z něj, že Brusel by rád pokutoval i země, které mají nevyrovnanou obchodní bilanci. Evropská komise chce nově sledovat i nerovnováhy v eurozóně a bude nutit členské státy k jejich nápravě. Pokuta by tak mohla padnout třeba na Německo za jeho velký přebytek zahraničního obchodu. A jakkoli to zní absurdně, nejde jen o hypotetickou možnost. Podobné výroky už na půdě Evropské komise zazněly. Konkrétně tento detail ukazuje, jací diletanti se pravidelně účastní naprosto klíčových jednání o budoucnosti EU. Německo uskutečňuje sedmdesát procent svého exportu uvnitř Evropské unie. Efekt opatření se moc neliší od jakéhosi příklonu k centrálnímu řízení ekonomiky, kdy Brusel bude diktovat, co a komu ještě mohou Němci vyvézt, případně co vše musejí importovat, aby vyrovnali bilanci na nějakou „spravedlivou“ úroveň.
Běžná praxe
Návrh má samozřejmě prakticky nulovou šanci uspět, nicméně jde o princip. Podobnými excesy se vykrývá prostor pro skutečně efektivní řešení a výsledkem jsou pak kvaziúčinná opatření, jejichž dlouhodobé dopady jsou téměř vždy negativní. Za příklad uveďme snahu o záchranu bank během finanční krize. Tak dlouho se lily peníze do bankovního systému, který prý byl příliš velký na to, aby padnul, až se začalo diskutovat o tom, že není úplně správné takto socializovat náklady na privátní zisky. Diskuse plná absurdních návrhů trvala tak dlouho, až se banky vzpamatovaly, začaly tvořit zisky a stalo se přesně to, čemu se politici snažili zabránit – došlo k totální privatizaci zisků a socializaci ztrát.
Namísto přemítání o vhodném biči na problémové země měla Evropská komise během řecké krize jedinečnou příležitost uvažovat o budoucnosti eura, které je v podstatě příčinou všech současných problémů jihu Evropy. Když už byla jednotná měna naroubována na tak heterogenní útvar, jakým se Evropa během existence eura stala, je bohužel třeba pokračovat ve vytváření normální měnové zóny. To obnáší evropské ministerstvo financí, společné daně a dluhopisy. Jakkoli se teď každý neoliberál kroutí, je třeba si přiznat, že měnová unie je na tom hodně špatně a ten současný, od založení společné měny trvající alternativní pokus o udržení eura prostě nefunguje. Tudíž je nutné vrátit se k osvědčeným postupům. Namísto skutečné měnové zóny však máme fond finanční stability. Tedy subjekt, který pravidla udržitelnosti měnové unie de facto zakazují.
Týdeník EURO 40/2010