Prezident Erdogan hledá viníky, to však tureckou ekonomiku nezachrání

Existují dva druhy politiků. Jeden reaguje na příchod špatné zprávy slovy „hrome, pojďme to řešit“. Anebo podobně. V každém případě je prioritou řešení problému, nikoli jeho zamaskování nebo ututlání.

Druhý typ odpoví tak, že se v první řadě snaží význam špatné zprávy bagatelizovat. Dále se pokouší zesměšnit její nositele. Pokud to nepomůže, nastupuje kriminalizace. A když i to selže, přijdou na řadu výmluvy: spekulanti, nepřátelské velmoci, kampaň politických odpůrců, spiknutí.

Vývoj v Turecku během posledních týdnů, měsíců a let dává najevo, jak se na problémy dívá prezident Erdogan. Agentura Reuters nedávno přinesla zprávu, že turecký soud formálně obvinil dva reportéry agentury Bloomberg a třicet šest dalších osob za komentáře na sociálních sítích. Obvinění reportérů i dalších osob se týká prudkého poklesu turecké liry během srpna 2018 a reakce úřadů (zejména tureckého úřadu pro bankovní dozor BDDK) na tento pokles. Novináři Kerim Karakaya a Fercan Yalinkiliç jsou obviněni z „podkopávání ekonomické stability Turecka“, což je trestný čin, za který může padnout trest odnětí svobody na dva až pět let.

Podobnou žalobu na novináře (nejmenované) podal i turecký úřad pro dohled nad kapitálovým trhem (Sermaye Piyasasi Kurulu). Kromě toho turecké ministerstvo vnitra během loňského roku identifikovalo 346 účtů na sociálních sítích, které podle názoru tohoto úřadu vytvářejí „negativní obraz ekonomiky“.

Sladké pokušení

Den předtím, než vyšla zpráva o obvinění novinářů, snížila agentura Moody’s ratingové hodnocení Turecka z původního Ba3 na B1 s negativním výhledem. Ministerstvo financí reagovalo prohlášením, že hodnocení „vyvolává otázku ohledně objektivity a neutrality této agentury“.

Moody’s zdůvodňuje svůj krok zvýšeným rizikem krize platební bilance. Ministerstvo argumentuje, že jiné země s horšími ukazateli dostávají lepší ratingová hodnocení. Zároveň dodává, že země od roku 2003 respektuje principy tržní ekonomiky za všech okolností.

Je skutečně pravda, že Turecko zůstává tržní ekonomikou. Nejhorší noční můra investorů – což by byl vývoj podobný Venezuele po převzetí moci Hugo Chávezem – zdaleka nehrozí. Turecko nezrušilo směnitelnost a volný pohyb své měny ani po dramatickém srpnu 2018, kdy její kurz krátkodobě překonal hranici 6,5 liry za dolar. (V současnosti je 5,88 liry za dolar, nejsilnější hodnoty od srpnové paniky dosáhla lira v únoru na hodnotě kolem 5,2 za dolar.)

Čeho se investoři obávají – a právem – je fakt, že prezident Erdogan může ze své téměř všemocné pozice ovlivňovat prakticky cokoli. A jak nás učí dějiny, kdo má možnost kontrolovat vše, nakonec podlehne svůdnému našeptávání to skutečně dělat. Možnost znamená pokušení a pokušení znamená čin.

Turecko potřebuje „nový a férový“ měnový režim, prohlásil Erdoganův politický spojenec Devlet Bahçeli, vůdce Strany národního hnutí (MHP). Nedávné výkyvy na měnovém trhu Bahçeli pokládá za „signál konfrontace“ a pokus „poškodit tureckou politickou a ekonomickou strukturu“. Ačkoli Bahçeli o měnovém režimu sám rozhodovat nemůže, jeho výroky dokládají, jak silné pokušení představují pro autoritářské politiky zásahy do volného trhu. Tito autoritáři si přitom neuvědomují, že hlavním rizikem jsou oni sami a že větší škodu než údajná „mezinárodní spiknutí“ působí jejich vlastní paranoidní výroky.

Opravdu se to nemůže stát i nám?

Dalším nepříjemným faktem je, že turecká ekonomika je strukturálně dosti zastaralá. Podíváme-li se na seznam deseti největších průmyslových podniků, vede Türkiye Petrol Rafinerileri (překladu snad netřeba). Další čtyři místa zaujímají automobilové montovny z drtivé většiny vlastněné zahraničními investory. V názvech dalších čtyř podniků se vyskytuje slovo „çelik“, což znamená ocel. Desítku uzavírá další automobilová montovna.

Montovny, ocelárny, velmi problematické bankovnictví a turistika – to jsou pilíře tureckého hospodářství. Svět je samozřejmě plný mnohem horších ekonomik, ale Turecko má vyšší ambice. K této vnitřní nestabilitě můžeme přidat i dobrodružnou zahraniční politiku, která se stále více odvrací od tradičních spojenců, kterými dlouhodobě byli USA a Izrael. Erdoganovy spekulace s ruskými raketami nepřidaly Turecku na dobré pověsti ani na stabilitě finančních trhů.

Mnozí z nás žijí v představě, že nám, vyspělým Evropanům, se něco podobného stát nemůže. Hrozí i nám v Evropské unii autoritáři? Ano, bohužel. Autoritář nemusí být nutně vojenský diktátor. Může jít o demokrata, který jen podlehl pokušení. Zejména déle sloužící hlavy vlád a vysocí úředníci mívají tendence podléhat představě o vlastní nepostradatelnosti. U nepříznivých zpráv pak mají tendenci spíše postihovat jejich nositele než řešit jejich příčiny.

LN, 18.6.2019

Autor je ekonom, Alghorithmic Investment Management, a. s.