Americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi je vcelku hej. Zatímco USA vyvážejí ročně do Číny zboží za necelých 130 miliard, Čína exportuje do USA čtyřnásobek. Poměr špatný pro ekonomiku dělá v obchodní válce z Trumpa favorita.

Jedním z významných důvodů, proč války končí, dosti často je, že jedna strana může hodně ztratit a nic se nedá získat. To je situace Číny. Hrubý domácí produkt země činí něco přes 11 bilionů dolarů. Vývoz do Spojených států se rovná zhruba 4,5 procentům čínského HDP. Hrubý domácí produkt USA činí něco kolem 18,8 bilionu dolarů. Podíl vývozu do Číny je někde u 0,7 procenta.

Číňané tedy ve sporu s USA riskují 4,5 procenta svého produktu, Američané asi 0,7 procenta. To se to prezidentovi troubí do boje, když má bazuku proti brokovnici.

Jakkoliv to možná někdo zpochybňuje, dělá Donald Trump z taktického hlediska dobrou ekonomickou politiku. Prosadil významnou daňovou reformu, která ponechává značné prostředky občanům – chce pomoci domácí poptávce, chce pomoci růstu a životní úrovni, chce pomoci správně alokovaným investicím. A kritickým okem se podíval na obchodní bilanci své země, což jinými slovy znamená, že se podíval na schodek obchodní bilance své země. A řekl si, zda to USA s tou globalizací trochu nepřehánějí. Protože ten (obchodní) schodek je vskutku masivní.

Přes 811 miliard dolarů schodku v obchodu se zbožím je moc. Ale horší je, že v podstatě neustále roste. Za posledních pět let se zvýšil o více než sto miliard. S Čínou byl naposledy 375 miliard dolarů, s Evropskou unií 140 miliard (vždy v USD). A to všechno v situaci, kdy americký export spíše stagnuje.

Takže Trumpův konec provazu v obchodních sporech je slušně dlouhý, určitě o pořádný kus delší než konec čínský či evropský. Z krátkodobého hlediska tedy, řekněme z taktického, je na tom americký prezident skvěle. Každý jeho krok v obchodní válce může mít dopady kobercového náletu. A druhá strana může odpovědět nepoměrně méně masivně. Spíš takovým „polechtáním“.

Strategicky ale Donald Trump drží ten konec, který přináší velká rizika. Zaprvé je v jeho rétorice hodně merkantilismu, směru v ekonomickém myšlení, který prý snad zemřel někdy s průmyslovou revolucí. Samozřejmě tento ekonomický nacionalismus v kostce může být dobře politicky použitelný, protože se dá velmi šikovně prodat voličům. Mnozí jistě slyší na jednoduché tvrzení, že bohatství vznikne tím, že hodně vyvezeme a přitom málo dovezeme. Takže importu je dobré zabránit uvalením cel, kvót, obchodních nebo administrativních překážek.

Jenže merkantilismus, jakkoliv je pochopitelný a vypadá logicky, nefunguje. To je historicky ověřený fakt, o kterém nemá smysl diskutovat. Kdo diskutovat chce, nechť si nejprve nastuduje Petici výrobců svíček, geniální článek Frédérica Bastiata z roku 1845. Bránění levnému dovozu škodí vlastním občanům, kterým místo toho podstrkujeme dražší domácí produkt. A tento produkt (nevystavený konkurenci) poté zastarává, technicky odpadá. Krátkodobý prospěch se změní v dlouhodobé náklady. Rychlý užitek z narovnání obchodní bilance je vykoupen sice pomalejším, ale o to delším a bolestivějším zaostáváním. A užitek z nových pracovních míst ve výrobě nahrazující dovoz je přeplacen vyššími cenami v prostředí potlačené konkurence.

Vcelku nepochybujme o tom, že Donald Trump dobře ví, jak riskantní konec provazu v rukou drží. Pokusí se získat krátkodobé bonusy bez zaplacení dlouhodobých (daleko větších) malusů. Je dobré si všímat, jak v oné začínající obchodní válce argumentuje. Evropě předhazuje dotace, Číně nedbání na duševní vlastnictví. Obojí je možná tak trochu pravda, ve druhém případě na to můžeme dát krk.

Jakkoliv Donald Trump může působit zmateně a jako slon v porcelánu, jeho představa, že když se nefungující věc rozmlátí na součástky, lze z ní postavit věc funkční, může být nakonec docela dobře uskutečnitelná.

Americký systém skutečně funguje méně dotačně (jakkoliv by bylo naivní si myslet, že stát ekonomickým subjektům nepomáhá) a popravdě – bohatství USA neroste z pensylvánských hutí, ale z neustálého toku licenčních poplatků. Zjednodušeně se totiž čipy sice vyrábějí všude možně po světě, ale z každého jdou do Ameriky dolary za právo ten čip vyprodukovat. Čipy jsou jen jeden z příkladů onoho duševního vlastnictví, které Trump chrání.

Nicméně prezident USA ve skutečnosti asi obchodní válku moc nechce. On ji hodlá použít jako nástroj k vynucení své představy o tom, jak mají věci fungovat. Snad si také přesně uvědomuje, že občas se události dají do pohybu, že dlouhé konce provazu pak mívají hloupý zvyk poletovat a že se může najednou ocitnout tak trochu svázaný ve vleku dějů.