Kaliforňanům vyděšeným výsledkem voleb zbývá jen doufat v rozumnou daňovou reformu

Když se voliči v Kalifornii dozvěděli o vítězství Donalda Trumpa, většina jich byla zděšena. Kalifornie je již desítky let známa jako „modrý stát“, bašta levicových demokratů. Senát tohoto státu měl naposledy republikánskou většinu v roce 1970, tedy v éře guvernéra Ronalda Reagana. Republikánský prezidentský kandidát naposledy získal v Kalifornii většinu ve volbách roku 1988.

Nechyběly proto nápady ve smyslu „pojďme vyhlásit samostatnost, vybudujeme moderní, progresivní, sociální Kalifornii a odstřihneme se od těch nemožných spálených krků (rednecks), již volí Trumpa!“ Uskutečnění této vize je velmi nepravděpodobné. Vzato ovšem čistě hypoteticky, jak by se Kalifornii dařilo, kdyby byla nezávislou republikou?

Kalifornie je symbolem prosperity díky stovkám úspěšných společností, mezi něž patří Apple, Chevron, Disney, eBay, Facebook, Genentech, Hilton, Intel, Lucasfilm, Metro-Goldwyn-Mayer, Microsoft, Northrop Grumman, Oracle, PayPal, Qualcomm, SanDisk, Tesla Motors, Visa, Warner Brothers, Wells Fargo, Yahoo... A to je jen vybraná hrstka některých známějších jmen z dlouhé řady. Co do velikosti HDP, Kalifornie je zhruba na úrovni Francie, přičemž Francouzi by mohli závidět množství nedávno založených inovativních firem: něco takového se v Evropě nevidí.

Kalifornie tedy nepochybně dělá něco podstatného velmi dobře. Není to ovšem daňová a rozpočtová politika. Zde by zlatý stát – oficiální přezdívka Kalifornie – mohl posloužit jako odstrašující příklad.

Nouzové peníze

Je to jen pár let, kdy Kalifornie byla v poněkud podobné situaci jako Řecko. Hospodářská recese měla za následek výpadek daňových příjmů v letech 2008 až 2010. Kalifornie se snaží být progresivním státem a tamní daně z příjmu jsou rovněž velmi progresivní: nejbohatší procento daňových poplatníků hradilo v roce 2007 neuvěřitelných 48,1 procenta inkasa daně z příjmu. Na druhé straně, 80 procent méně bohatých Kaliforňanů platí pouhých 10 procent daňového inkasa: míra daňového socialismu, jaká je jinde nevídaná, včetně skandinávských zemí.

Když ale během hospodářské recese příjmy boháčů drtivě poklesly – navzdory populárnímu předsudku i bohatí mohou chudnout –, vyschly i rozpočtové zdroje. Nejbohatší procento poplatníků zaplatilo v roce 2009 jen 36,9 procenta inkasa daně z příjmu. Ještě horší to bylo s daní z kapitálových příjmů, jejíž výnosy poklesly z hodnoty 130 miliard v konjunkturním roce 2007 na méně než nulu v krizovém roce 2008. Kleslo také inkaso daně z podnikových příjmů a daně vypočtené z tržní ceny nemovitostí, neboť ani realitám se nedařilo.

Kalifornský státní dluh v roce 2008 činil pouhých 20 procent hrubého domácího produktu, což by v Evropě bylo považováno za prakticky bezdlužný stav. Vzhledem k těžké závislosti státního rozpočtu na volatilních typech daní (kam především patří progresivní daně z příjmu) se rozpočet dostal do krize. Pokud si někdo naivně myslí, že v této situaci přispěchal na pomoc hodný strýček Sam z Washingtonu, hluboce se mýlí. Kalifornie i uprostřed své rozpočtové krize platila do federálního rozpočtu více, než dostávala. Za jeden dolar zaplacený Washingtonu se do zlatého státu vrátilo 78 centů.

Poznámka na okraj: nám Evropanům je dnes a denně vtloukáno do hlavy, že všelékem na bolesti eurozóny je rozpočtová federace, která pomocí moudré přerozdělovací politiky zázračně vyrovná hospodářské výkyvy mezi členskými zeměmi. Na příkladě Kalifornie ovšem vidíme, že ani v tak tradiční a úspěšné rozpočtové federaci, jako jsou USA, takový model nefunguje.

Co ale v případě Kalifornie fungovalo, byly nouzové peníze. Stát, který neměl dost dolarů, vydal dlužní úpisy známé pod zkratkou IOU (I owe you, dlužím vám), které byly dočasně používány místo hotových peněz. Něco podobného měl v úmyslu provést v létě 2015 tehdejší řecký ministr financí Varufakis, ale tento krok mu EU zakázala. Jak ovšem bylo zřejmé v případě Kalifornie, obešlo se to bez rozpadu federace a bez zániku společné měny, amerického dolaru.

Aby bylo co krájet

Kalifornie nemůže být nikdy chudá země už jen díky svému ohromnému lidskému kapitálu. S tímto kapitálem lze ovšem zacházet různým způsobem. Za guvernéra Reagana byla Kalifornie zhruba o 17 procent bohatší než průměr USA, měřeno HDP per capita. Nyní tento náskok představuje již jen asi sedm procent. Vysoké daně mají své vedlejší účinky – kapitál hledá uplatnění v méně oslnivých lokalitách.

Mohla by Kalifornie alespoň teoreticky utvořit samostatný sociálně vlídný stát, cosi jako Švédsko s teplejším mořem? Ano, bylo by to možné, ovšem jen tehdy, pokud by to progresivní levice nepřehnala s daňovou progresivitou. Neboť i ve zlatém státě platí, že nejprve je nutno koláč upéci a pak teprve je možno jej krájet. Ve svém vlastním zájmu by občané státu Kalifornie měli doufat, že ten ohavný, nenáviděný Trump provede daňovou reformu ve smyslu zjednodušení zákonů a snížení sazeb.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 22.11.2016