Někteří řečtí politikové a novináři hrubě (a zbytečně osobně) atakují kancléřku Merkelovou a Němcům připomínají II. světovou válku. Německo se uráží a stěžuje si, že nikdo neocení, že oni na Řecko doplácí. To rozehrávají média, ale to nevystihuje podstatu dnešního evropského problému. Obojí míří zcela mimo. Obojí hledá výklad na bázi kontextu – jakoby nesporné a ve své údajné neutralitě neškodné – evropské měnové unie.

Žádná měnová unie (a z ní vyplývající společná měna) není neškodná a neutrální. Peníze nejsou jen „veil“ (závoj), jak říkali klasikové politické ekonomie, peníze – a zejména jejich cena, kterou je měnový kurs a úrokové sazby – nejsou neutrální. Celý dnešní evropský problém, problém pro Řeky i Němce (a řadu dalších), vyplývá z ne-neutrality peněz, pro ekonomy dodávám, v krátkém a středním období.

Měnová unie znamená, že je cena peněz (měnový kurs i úrokové sazby) pro členy měnové unie stejná, což je sice na první pohled hezké a spravedlivé, a eurofilové to oceňují, ale v reálném světě – nejsou-li členové měnové unie svými ekonomickými parametry identičtí – má na ně stejný kurs velmi nestejné dopady.

Uplynulých 15 let prokázalo, že členové evropské měnové unie identičtí nejsou. Při jejím zrodu byla jejich odlišnost podceněna a navíc se předpokládalo, že měnová unie bude jednotlivé země k potřebné identičnosti rychle přivádět. Zkušenost ukazuje, že tomu tak není.

Sporná zůstává i interpretace vzniklého problému. Veškerá vina je shledávána u zemí deficitních (deficitních ve své bilanci vztahů se zahraničím a z ní plynoucího zadlužování se) a mlčky se přijímá, že na ně přebytkové a nezadlužující se země doplácejí. Tak jednoduché to však není.

V nerovnováze – vzniklé kvůli společné měně a jejímu, pro všechny stejnému kursu – je Řecko i Německo. Kurs eura je pro Řecko příliš vysoký (potřebovalo by devalvovat), pro Německo příliš nízký (potřebovalo by revalvovat). Řecko tím vytváří své známé deficity, Německo své přebytky. O Řecku toho bylo v poslední době napsáno mnoho, o Německu – a jeho vině, nikoli o jeho doplácení na Řeky – málo. Je třeba to uvést do symetrie a říci, že problémy v měnové unii vyvolává jak Řecko, tak Německo.

Řecko si stěžuje, ač ví – nebo by vědět mělo – že vstupem do eurozóny udělalo osudovou chybu, a vyžaduje „solidární“ fiskální transfery, v podstatě takové, jaké už 25 let každoročně posílá Německo (které svým sjednocením vytvořilo velmi neoptimální měnovou zónu) svým „východním územím“, tedy bývalé NDR. Německo si naopak stěžuje, že se po něm něco takového chce. Rukou nerozdílnou by obě země měly říci, že Řecko nemělo vstoupit do měnové zóny s Německem, a že Německo nemělo vstoupit do měnové zóny s Řeckem.

Zcela jednostranně bývá připomínáno, že Řecko před vstupem do eurozóny opakovaně devalvovalo svou drachmu, ale vůbec není připomínáno, že před vstupem do eurozóny Německo stejně opakovaně revalvovalo svou marku. Nebylo šílenou iluzí (ne-li vědomým klamem) očekávat, že obojí přijetím eura skončí?

Kdykoli v minulosti v Německu narostl přebytek vývozu nad dovozem do neúnosné výše, marka revalvovala. Americký ekonom Fred Bergsten uvádí ve čtvrtletníku The International Economy, že za čtvrt století před vznikem eura tento proces v Německu nastal čtyřikrát: „v polovině sedmdesátých let, na konci sedmdesátých let, v druhé polovině osmdesátých let a v druhé polovině let devadesátých“. Revalvace byla účinným přizpůsobovacím procesem. Dnes už to není možné. Bergsten dodává, že díky tomu „Německo žije – v čistě ekonomickém smyslu – v nejlepším z možných světů“¨.

Od Řecka se chce vnitřní devalvace (pokles domácích cen a mezd), ale od Německa – když už vstoupilo do měnové unie – by se měla chtít vnitřní revalvace, vzestup domácích cen a mezd. Není tomu tak. Řecko je peskováno, že (vnitřně) nedevalvuje, Německo není peskováno, že (vnitřně) nerevalvuje. Je to zjevná asymetrie, a proto diskriminace. Veškeré přizpůsobovací procesy se žádají od deficitních zemí.

Měli bychom říci nahlas něco politicky zcela nekorektního: chce-li mít i nadále Německo onen „nejlepší z možných světů“, musí Řecku platit, stejně jako to dělá svým východním zemím. Kdy už bude přiznáno, že problém není ani v Řecku, ani v Německu, ale v chybné konstrukci eura? Pořád to někteří nechápou nebo to jen záměrně zamlčují? Musím trvat na základní poučce ekonomie, že peníze nejsou neutrální. Nezapomínejme na ni.

MfD, 30.7.2015