Především je nutné si uvědomit, jaké jsou mezi těmito pojmy příčinně - důsledkové vztahy. Základním omylem demokratických politiků 20. století je, že ekonomický růst vidí jako podmínku pro existenci svobodné a demokratické společnosti. Kdyby pozorně studovali historii 19. století, zjistili by, že je tomu přesně naopak. Ekonomický boom 19. století následoval až po uvolnění elitářských společenských a ekonomických pravidel. Svoboda je tedy předpokladem ekonomického růstu, nikoli jeho důsledkem. Svobodní můžeme být, i když jsme chudí. Ale budeme-li dostatečně dlouho svobodní, velmi pravděpodobně zbohatneme.
Druhou velkou chybou demokratických politiků 20. století je víra v možnost měření ekonomického růstu. Jejich oblíbeným ekonomickým ukazatelem je HDP. Společenská „rovnice“ užití tohoto ukazatele je jednoduchá – pokles HDP někdo z politiků odskáče, naopak růst sklízí aplaus a preference voličů. Politici a voliči si prostě neuvědomují, že růst HDP lze i koupit.
Ekonomové na tuto situaci mají jeden názorný příklad:
Představte si situaci, kdy díky vládním či jiným zásahům je v zemi nadbytek sklenářů, kteří nemají práci, protože prostě není dost rozbitých oken. Tržním (systematickým) řešením situace je, že si sklenáři sami tento problém uvědomí a začnou pracovat jinde. Toto řešení je dočasně spojeno s poklesem HDP, neboť po dobu, než sklenáři zjistí, že jich je moc, než se přeškolí a než naberou dostatečné zkušenosti v nové práci, mají menší pracovní výkon, a tedy produkují méně. Tržní řešení je však pomalé a bolestné. Proto politici zasáhnou. Nejdříve si někde půjčí nebo na daních vyberou peníze. Pak zaplatí části sklenářů za rozbíjení oken a zbytku sklenářů zaplatí za opravování oken.
Zjevnou vlastností takto „vytvořeného“ růstu HDP je, že nijak nezvyšuje bohatství společnosti. Zato dá okamžitě práci sklenářům, což politikům přináší politické body. Jaká je cena za takové jednání politiků? Dluhy nebo vyšší výběr daní. Čím budou dluhy umořeny? Výběrem daní. Takže i dluhy jsou vlastně o vyšším pozdějším výběru daní. Co pro obyčejné lidi/voliče znamená, že politici vyberou vyšší daně? Existují dvě možnosti:
- Lidé mohou vystupovat v roli spotřebitelů, kteří si chtěli za své peníze koupit věci, které dnes (nebo v budoucnu) někdo vyprodukoval (vyprodukuje). Jenže místo koupení potřebných věcí lidé zaplatí nepotřebné sklenáře.
- Lidé také mohou vystupovat v roli spořitelů. Spořitelé, nebo jejich děti, si však za své úspory budou chtít v budoucnu také něco koupit. I spořitelé jsou tedy budoucí spotřebitelé.
Z nepochopitelného důvodu politici předpokládají, že lidé si možná vlastně nepotřebují tak moc koupit věci, které si koupit chtějí. Z ještě nepochopitelnějšího důvodu to voličům nevadí a čím dál tím více nechávají o utrácení svých peněz rozhodovat politiky.
Svět nemá nadbytek sklenářů. Zato má nadbytek producentů finančních služeb, nemovitostí a automobilů. Tyto obory byly politiky nejdříve podporovány a v době krize sanovány nepředstavitelnými částkami. Aby tyto obory mohly být sanovány a mohl být vykázán růst HDP, byla brutálním způsobem omezena ekonomická svoboda obyvatel vyspělých zemí celého světa. Zatímco ekonomická svoboda, jak prokazuje historie 19. století, je motorem zdravého ekonomického růstu a skutečného ekonomického bohatství národů, politiky „nařízený“ růst HDP je naopak příčinou omezení ekonomické svobody. Tato cesta je pro politiky příjemná. Všechny nás nakonec dovede do pekla socialismu. Teprve v pekle si lidé všimnou, že zboží, které by si chtěli koupit, prostě není, protože o tom, co se bude produkovat, rozhoduje výhradně vláda. A vláda nemá ani ponětí, co lidé skutečně chtějí.